Historie knoflíkárny [ Historie (archivní dokument) ]

V roce 1826 získal Augustin Teltschik koupí Jakubčovický dolní mlýn za 2738 C. M. od Johana Wesselského ze Suchdolu. Po smrti Augustina Teltschika převzal jeho syn Ferdinand mlýn a zřídil zde výrobu dřevěných kolíků a knoflíků. Roku 1880 převzala jeho matka Therezie Telstchik mlýn a předala jej roku 1881 svému synovi Emilu. Emil Teltschik záhy zanechal mlýnského provozu a přeorientoval se na výrobu kamenných knoflíků.

Tímto byl položen základ pro rozvoj průmyslového závodu, který v roce 1895 zaměstnával již 380 dělníků a mnohé domácí pracovníky a stal se tímto pro Jakubčovice a okolní obce důležitým hospodářským faktorem.

Emil Teltschik nevlastnil jen továrnu na výrobu knoflíků, ale i kamenolomy a drtírnu.

70 let průmyslové činnosti, továrny vyrábějící kamenné knoflíky, kamenné ořechy, velikosti vlašských ořechů, které jsou vnitřními jádry palmového plodu, rostoucího v Ekvadoru a Kolumbii. Nechají se i přes svoji tvrdost dobře řezat, soustružit, barvit a leštit. Byly po dobu 100 let
(1850-1950) ideální surovinou pro výrobu knoflíků, až byly umělými knoflíky vytlačeny z výroby. Od poloviny 19 století vyvstala v Německu, Rakousku a Itálii řada podniků pro výrobu kamenných knoflíků. I v Jakubčovicích zřízená produkce zaznamenala rychlý a velký rozvoj. Již roku 1895 bulo na 380 osob zaměstnáno a vyrobeno přibližně 450 veletuctů kamenných knoflíků, dodaným velkoobchodům ve Vídni a Budapešti, ale taktéž do řady dalších států. Zastoupení bylo v Berlíně, Hamburku, Kodani Londýně, Paříži, Varšavě a Oslu.

Mladý podnik nebyl ušetřen ani osudných ran. Již v roce 1881 zničila povodeň splav na řece Odře, patřící ke knoflíkárně. Nebyl již obnoven, nýbrž zřízen nový přítok vody ve spolupráci
s Jakubčovickým Horním mlýnem (Kasperovým). Další vzestup produkce byl dne 28. 11. 1896 náhle přerušen, když požár zničil výrobní prostory se zařízením. Příčina požáru nebyla zjištěna. K osvětlení bylo tehdy použito petrolejových lamp. A jelikož podlahy a většina vnitřních zařízení sestávala ze dřeva, špony z výroby knoflíků, polo a hotové výrobky stejně dobře hořely, mohla být malá neopatrnost příčinou katastrofy. Po požáru byla produkce v malém rozsahu obnovena a postupně rozšířena, takže do roku 1910 mohlo být opět zaměstnáno 210 dělníků a 30 domácích pracovníků. Při tom byl kladen důraz na nejlepší kvalitu výrobků a tím zajištěn odbyt velkoodběratelů ve Francii, Anglii, Skandinávii a jiných zahraničních odběratelů.

Prokurista Alois Hubatschek, který jakubčovický závod řídil, objížděl pravidelně své zákazníky ve Vídni, Solnohradě, Insbrucku, Mnichově, aby převzal jejich zakázky. Lokální trať Suchdol - Budišov byla roku 1891 otevřena a v Jakubčovicích zřízena zastávka, která vypravovala i vagonové náklady. Toto bylo obzvlášť důležité pro přísun uhlí a kamenných ořechů, jelikož dříve se tyto musely dovést ze Suchdola nebo Ostravy koňskými potahy. I vlastní dodávky zboží musely být (vyjma poštovních zásilek) dopraveny do Suchdola. Tím vznikl pravidelný provoz do Suchdola a zpět, který obstarali Jakubčovičští rolníci, jež vlastnili koně.

Příznivý vývoj knoflíkárny utrpěl vypuknutím 1. světové války v srpnu 1914 a jejím výsledkem těžkou újmu. Exportní zásilky z Anglie a Francie odpadly úplně a z neutrálního zahraničí i tuzemska se neustále snižovaly. Bylo nutno hledat nová odbytiště a závod se musel stavebně a strojově modernizovat.

Prokurista Hubatschek odešel na podzim roku 1917 ze závodu. Majitel Emil Teltschik pro pokročilé stáří a špatný zdravotní stav, nemohl již závod vést. Proto povolal svého bratrance z české větve Teltschiků, právníka Dr. Rudolfa Teltschika jako vedoucího provozu do Jakubčovic. Tento přišel sice do Jakubčovic a převzal vedení, nemínil však natrvalo zůstat v Jakubčovicích a ucházel se o zaměstnání ve státních službách, jakmile se ukázalo, že Česká republika bude zřízena. Roku 1920 se takto dostal na Ministerstvo pro sociální spravedlnost do Prahy a odtamtud na Mezinárodní úřad do Ženevy, kde setrval až do jeho penze.

Při stavbě lokální trati Suchdol-Budišov v roce 1891 zjistili, že kámen ze svahů údolí Odry se hodí výborně při stavbě silnic a železnic. Jako první otevřel Suchdolský stavitel ing. Schifthelm
v Jakubčovicích kamenolom s drtírnou a výrobou betonových výrobků. V Jakubčovicích samých utvořil továrník Teltschik spolu s rolníky Antonem Hausrem, Ferdinandem Schorschem, Josefem Ohnhauserem a mlynářem Josefem Kasperem společnost a otevřeli jižně od železniční zastávky rovněž kamenolom s drtírnou.

Roku 1905 převzal Teltschik podíly druhé společnosti a přikoupil k tomu sousední pozemek Oderského panství, které tentokráte patřilo polskému hraběti Adamu Potockému. Před 1. světovou válkou existovaly u správy Ferdidandovy severní dráhy plány, rozšířit trať z Vídně do Krakova
o třetí a čtvrtou kolej na zvládnutí očekávaného vzestupu dopravy. S tímto počítal i Teltschik, když krátce před 1. světovou válkou vystavěl drtírnu. Tento provoz byl na tehdejší dobu zcela moderně vybaven americkými stroji, velkými skluzavkami pro nakládku a podobně.

Při financování knoflíkárny v roce 1886 a respektive modernizaci kamenolomů v roce 1914 pomohl významně dobrý přítel Emila Teltschika, totiž pan Vincenz Nohel z Vídně (narozený ve Starém Městě u Bílovce). Ten byl mimo jiné ve Vídni majitelem Pletárny Fanny Lemmermeyer, významného podniku, který rovněž patřil k zákazníkům knoflíkárny. Nohel poskytl peníze na 5% úrok v částkách po 30 000. - a 60 000. - v rakouských korunách a obdržel za to pololetní směnky, které byly při splatnosti obnoveny a zároveň zaplaceny úroky. Emil Teltschik byl tím jediným vlastníkem dvou naprosto odlišných provozů a to: knoflíkárny s přibližně 200 zaměstnanci a kamenolomu s drtírnou s až 140 dělníky. Oba nesly společný název firmy Emil Teltschik a spol.

Dřívější úředníci Rudolf Jaschek, nar. 1887 a Eduard Kasper, nar. 1895 se ihned po skončení války vrátili a převzali dle příkazu Dr. Rudolfa Teltschika vedení provozů. K nim byl majitelem Emilem Teltschikem přijat ing. Ferdinand Lipowsky, nar. r. 1865 v Pohoři u Oder (předtím zaměstnán
v závodech na turbíny), kterému bylo svěřeno zpracování všech stavebně technických záležitostí. Tímto byly vytvořeny personální předpoklady, aby oba závody měly své vedení a mohly pracovat.

Byla to pohnutá doba. První světovou válkou a jejím koncem vyvstaly nové státní hranice a stará obchodní spojení byla narušena. Francie a Anglie jako hlavní odběratelé byly ztraceny. Znehodnocení měny ve vnitrozemí a obzvláště v sousedním Německu a Rakousku vedly k tomu, že zákazníci v Holandsku, Dánsku i jiných států, chtěli přijmout ceny v markách. Suroviny, jako kamenné ořechy z jižní Ameriky byly jako dříve zakoupeny hamburskými importéry a musely být zaplaceny v britské měně. Při uzavření kupní smlouvy byla potřebná britská měna pro tuto, o 8 týdnů později dorazivší dodávku kamenných ořechů ihned zakoupena na Hamburské burze a zaplacena v markách a ze zahraničí docházející obnosy v markách za dodávky knoflíků byly použity na úhradu dluhů, takže nastaly ztráty kurzu rapidně pokračujícím znehodnocením marky.

Do toho přišla náhlá smrt Teltschikova a v tu chvíli neobjasněné majetkové poměry. Teltschik nebyl ženat a tudíž i bez potomků.

Zemřel 10. května 1921 ve věku 70 let, jako jediný majitel Jakubčovvické knoflíkárny, kamenolomů a drtíren. V krátce před svou smrtí sepsané závěti rozhodl, aby jeho podniky byly vedeny dále a celý majetek v nadaci proměněn byl. Tak se stala firma "Emil Teltschik a spol" (knoflíkárna a kamenolomy) dle jeho poslední vůle nadací.

Po přibližně jednom roce byla pozůstalost projednána a "Teltschikova kulturní nadace" jako majitelem obou závodů povolena, kuratorium pro správu nadace jakož i vedení obou nadačních závodů ustanoveno. Do ředitelství byli povoláni dosavadní úředníci ing. F. Lipowský - pro všechny technické záležitosti obou závodů, R. Jaschek - pro oblast finanční a účetnictví obou závodů a E. Kasper - pro obchodní vedení obou závodů a provozně technické vedení knoflíkárny.

Pro Edmunda Kaspera, jako obchodního vedoucího knoflíkárny vyvstala mnohostranná a rozmanitá činnost. Bylo především nutno těm z údolí Odry a příhraničním obcím pocházejícím zaměstnancům udržet pracovní místa a závody postavit na zdravou základnu. Knoflíkarna musela v létech
1922-23 přechodně snížit stav zaměstnanců na 70, kteří jen každý druhý týden mohli pracovat. Dosavad soukromými osobami (Nohel, Vídeň) poskytnuté kredity mohly být splaceny znehodnocenýmí korunami. I přesto byla finanční stránka obtížná.

Ve starém Rakousku existovalo 11 továren na kamenné knoflíky, které průměrně zaměstnávaly na 200 dělníků, taktéž i v Jakubčovicích. Všech 11 továren se nacházelo na území nového Československa, pro domácí trh ale jen jedna postačovala. Vyvinul se proto tvrdý konkurenční boj s výsledkem, že do roku 1938 sedm těchto firem insolvencí, nebo spojením zmizelo, takže zbyly jen 4, jedna z nich byly knoflíkárna v Jakubčovicích. Stálou snahou bylo nutno hledat nová odbytiště a novými vzory a modely získat nové odběratele. K tomu bylo nutné časté cesty do vnitrozemí i zahraničí k zástupcům za účelem zjištění přání zákazníka.

Naše suroviny, kamenné ořechy-byly dováženy z Ekvadoru a Kolumbie v jižní Americe. Hotové kamenné knoflíky zůstaly jen z části v tuzemsku, z větší části našly odbytiště v zahraničí, především v zámoří. Tím byla Jakubčovická knoflíkárna spojena i s dalekým světem a leckterá hospodářská a politická událost působila do kanceláří a dílen. Nechyběly nezdary, ale i úspěchy mohly být s radostí zaznamenány a zajistily další existenci závodu. Stará odbytiště mohla být z části získána zpět a noví odběratelé např. v Japonsku, Číně a Rusku i jiných zemí přibyli. Přizpůsobení přání zákazníků umožnilo v létech 1923-24 velké dodávky přes Hamburské exportéry do Japonska. Roku 1925 umožnila spolupráce s Pražskou firmou konpenzační obchod s Ruskem. Tyto zakázky ukázaly se být dobrým obchodem.

V roce 1926 uplynulo 30let od založení podniku. Kuratorium a ředitelství se usneslo toto jubileum slavnostně uspořádat. V sále hotelu "Jelen" v Odrách byla uspořádána slavnostní hodina s následnou slavnostní hostinou, ke které byly zvány špičky úřadů, kuratorium, ředitelství a členové závodní rady.

Pro celé osazenstvo závodu bylo v nově vystavěném sále dědičného rychtářství v Jakubčovicích uspořádáno veselé odpoledne a večer s hudbou a tancem při volném občerstvení.

K této slavnosti k 30. letému výročí založení firmy se zachoval snímek. V přední části jsou vidět čelní hosté úřadů, členové kuratoria, ředitelství a úředníci, za nimi osazenstvo.

V létech 1927-29 byl proveden pokus, z odpadů kamenných ořechů chemickou cestou získat umělou hmotu k výrobě knoflíků. Tyto snahy skončily nezdarem a představovaly ztrátu ve výši asi 300 000 Kč.

Obdobná škoda nastala v roce 1929 přijetím vedoucího provozu, který požadavkům nevyhověl
a byl po 4létech v roce 1933 propuštěn. Od roku 1928 byly ze sortimentu zámořských dřevin přírodního zbarvení zhotoveny módní knoflíky pro dámské oblečení, avšak byly v prodeji jen
v tuzemsku, v zahraničí byly požadovány pestré barvy, červená, zelená, žlutá, modrá a j., které jen z javorového dřeva vyrobeny a barveny byly. Rozšířen byl tento sortiment pro kroje, elektricky vytápěnými razidly s květinovými vzory zdobeny a ručně pestrými barvami pomalovány byly. Stejnou technikou byly vyrobeny dřevěné ozdoby a brože, náramky, přívěsky a jiné výrobky. S pomalováním těchto výrobků bylo občas více jak 50 domácích pracovnic zaměstnáno. Jak velkým výkyvům obchodní rozsah podléhá ukazuje srovnání:

Roku 1928 bylo provedeno 1600 dodávek v hodnotě 3 300 000 Kč, roku 1933 to bylo 2600 dodávek v hodnotě 1 200 000 Kč, v ostatních létech ležel obrat mezi těmito obnosy. V roce 1929 ve Spojených státech amerických vypuknuvši hospodářská krize zapůsobila negativně ve všech oblastech odbytu, takže roční dodávky do roku 1938 ztěží dosáhly hodnot 2-3, 5 mil. Kč.

Odbyt kamenných knoflíků byl novými umělými hmotami, čím dál tím více zatlačen a v Jakubčovicích výrobou módních dřevěných knoflíků a dřevěných ozdob částečně vyrovnán.

V období II. světové války se ztrácí historie továrny. Po druhé továrna částačně vyhořela v roce 1945, výstavba se prováděla v létech 1952-55. Provoz na vodní elektrárně byl opět obnoven v roce 1956, voda k 2 turbínám se přiváděla z řeky Odry náhonem, dno náhonu bylo pro každý případ vydlážděno kamenem, to k vůli čištění náhonu (provádělo se každým rokem ručně) a sedláci si materiál odváželi na své pozemky. Tento náhon rovněž poháněl turbínu instalovanou ve mlýně (Kasprův mlýn), přebytečná elektřina byla dodávána do veřejné sítě v obci (elektrifikace obce 1947), náhon dále protékal vesnicí Loučky, kde rovněž poháněl mlýn a pilu.

Turbíny byly definitivně zrušeny v roce 1972 a dány do šrotu. Tím končí výroba el. energie v obci.

Historie této továrny nekončí. Výrobní program byl přeměněn a to k vůli požadavkům trhu
a podnik byl několikrát přejmenován jak se měnili majitelé.

V roce 1960 se podnik jmenoval VD ODRA, svým výrobním programem a hlavně výrobou dřevěných hraček a nejen hraček (např. náramky, filtry, koupelnová zrcadla, zrcadla upomínkové a jiné výrobky) si vydobyl na českém trhu i v zahraničí dobré jméno.

V roce 1961 se podnik přejmenoval na VD Dřevoplast, který byl později přičleněn pod ředitelství podniku Nový Jičín a dlouhou dobu vyráběl kromě dřevěných hraček, postýlek, kolébek, dřevěných kočárků pro panenky, houpaček, aut a vláčků, malované figuríny a vánoční ozdoby.

V té době se vystřídalo několik vedoucích provozu, výroba až na některé změny byla stála stejná dle poptávky na trhu.

Po sametové revoluci došlo ke změně vedení podniku a názvu na DOMINO DUO, tento netrval dlouho a pronajímatelem se stala p. Tomečková. Podnik se dostal do likvidace, stroje a zařízení byly rozprodány.

Po roce došlo ke změně uživatele, jelikož bývalý podnik ROMO přišel do stejných potíží, došlo jen k výměně provozů a budov. Z podniku ROMO se přestěhovala výroba do podniku DOMINA DUO, následnou a drahou opravou a úpravou výrobních hal se tento podnik přejmenoval na Precisa a. s. s výrobním kovoobráběčským programem, který si částečně přenesla z prvního a strojně zařízeného podniku.

DALŠÍ INFORMACE: http://JakubcoviceNadOdrou.cz