Homepage

Historie obce Mírov

Název Mírov, německy Murau, sice připomíná slovo mír, ale jen nepřímo, vznikl totiž zkrácením osobního jména s komponentem Mir-, např. Mi-roslav nebo Jaromír. Mírovská obec se tvořila postupně, nejprve byl založen hrad s podhradním městečkem, potom v okolí Míroveček, Mírovský Grunt a Novosady (Nové Sady). Míroveček (německy Muhrdorfel) a Mírovský Grunt (Murau-grund) měly svůj vlastní katastr a po roce 1848 byly krátkou dobu dokonce uznávány za samostatné správní obce. V roce 1976 byla k Mírovu připojena Řepová. V roce 1980 byl Mírov zcela formálně a nelogicky připojen k městu Mohelnice, ale již o deset let později byla tato chyba napravena, i když tentokrát zůstal bez Řepové. Obecní znak Mírova měl podobu osmihroté zlaté hvězdy v modrém štítě.

Mírovský hrad je sice viditelný zdaleka, a to jak z údolí řeky Moravy na východě, tak od jihu z hlavní silnice vedoucí z Mohelnice do Moravské Třebové, ale jinak jde o obec ležící dost odlehle uprostřed kopců a lesů Mírovské vrchoviny (střední nadmořská výška 395 m), která se táhne západně od silnice z Mohelnice do Zábřeha. Hrad s městysem je z Mohelnice a od východu poměrně dobře dostupný, ale na západní stranu se hned za hradní budovou sklání náhlý sráz do hluboce zaříznutého údolí říčky Mírovky. Zde se také nachází zbývající domy osady Mírovský Grunt a dále na západ pak osady Míroveček. Nové Sady vznikly na opačné straně Mírova při silnici směrem k Řepové. Katastr celé obce (bez Řepové) o rozloze 1359 hektarů je z velké části pokryt lesy. Bývalé osady splynuly s městečkem a ztratily i statut místních částí Mírova.

Mírov zaznamenal v posledních dvou staletích z hlediska demografckého zřetelný úpadek, protože počet obyvatel zde soustavně a výrazně klesal. Jestliže městys i s osadami dosáhl v roce 1848 více jak 2400 obyvatel, snížil se tento počet v roce 1900 na 1740 ve 130 domech, z toho v městečku to bylo 1139 osob, ale jenom 31 domů, v Mírovském Gruntě 335 lidí a 57 domů, v Novosadech 152 lidí a 23 domů a v Mírovečku 114 obyvatel a 19 domů. Statistiky bohužel neuvádějí, kolik procent z těchto počtů představovali vězni na zdejším hradě. Je jisté, že v celé obci měli až do roku 1918 jednoznačnou převahu Němci a teprve po roce 1918 byla poněkud posílena zdejší česká menšina, i když absolutně se snížily počty příslušníků obou národností; z 1243 Němců roku 1900 klesl jejich počet v roce 1930 na 651, Čechů v téže době ze 489 na 339. Po druhé světové válce se snížil počet obyvatel do roku 1950 na 676 osob v 94 domech a tento trend pokračoval až do roku 1991, kdy tu bylo zjištěno 407 osob, 140 bytů a 79 obydlených domů, z toho 49 rodinných domků.

Mírov se stal vedle Mohelnice střediskem kolonizace Mírovské vrchoviny, která byla prováděna velkoryse od poloviny 13. století olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku. Je prvně připomínán již v roce 1266 a jeho úkolem bylo vytvářet jakýsi protějšek zeměpanského hradu Úsova na opačné straně úvalu řeky Moravy.

Význam Mírova vzrostl po roce 1320, kdy sem byla z Mohelnice přesunuta správa biskupské lenní provincie, která se skládala z mnoha malých manských vsí a statků. Správa provincie byla často svěřována jednotlivým manům z řad nižší šlechty, z nichž se nejvíce prosadili páni ze Zvole a také z Rájce, resp. z Mírova. Během 14. a 15. století byl celý biskupský majetek čas od času zastavován a pronajímán. Hrad odolal roku 1424 náporu husitů a od roku 1465 se stal s celým panstvím přímým, tzv. stolním statkem olomouckého biskupství. K Mírovu byla postupně připojována i další manství v okolí, takže nakonec byl od konce 16. století střediskem správy rozsáhlého spojeného mírovsko-svitavského panství se dvěma městy, dvěma městečky a 46 vesnicemi. Hrad byl koncem 15. a znovu v 16. století zvětšen a nakonec, po vypálení Švédy za třicetileté války, byla v roce 1684 dokončena jeho přestavba na mohutnou barokní pevnost v podobě, která se v podstatě zachovala dodnes. Hrad sloužil jako občasné sídlo biskupa, pro správu panství a příležitostně i jako věznice pro provinilce z řad kněží, a to již od 15. století. Byla zde též umístěna velká a bohatá zbrojnice.

Předhradí a městečko se nerozvinulo do většího sídliště a bylo úzce spojeno s hradem. Také zdejší filiální kostel, připomínaný prvně koncem 15. století a zasvěcený sv. Markétě, byl po třicetileté válce v rámci přestavby začleněn do zámeckého areálu. Ves Míroveček se připomíná již v I 6. století; později zde byl dvůr a nakonec lesní správa. Hospodářské podniky hradu byly většinou soustředěny do údolí Mírovky pod hradem, ať již šlo o pivovar či palírnu, pilu a mlýn, a v neposlední řadě od konce 18. století o papírnu. U těchto podniků vznikla postupně osada Mírovský Grunt. Kolem roku 1786 byly nově vysazeny i Nové Sady. Vlastní městečko kleslo po třicetileté válce na úroveň malé vesničky, která měla podle lánového rejstříku roku 1677 i s Mírovečkem jenom 22 usedlíků a 3 poustky; obě lokality se tehdy poněmčily.

K nové změně došlo po vydrancování hradu za války rakousko-pruské v roce 1741. Podle rozhodnutí olomouckých biskupů se hrad Mírov začal od roku 1750 měnit na kněžskou věznici celé diecéze a byla sem přestěhována i zbývající část vězněných kněží z hradu Hukvaldy. Napřed byla pro tuto věznici zařízena zvláštní budova na předhradí, ale od počátku 19. století byl k tomuto účelu využit i dosavadní tzv. horní zámek. Již v letech 1681 až 1683 zde byl vězněn šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických procesů, a v první polovině 19. století také osvícenský slovinský kněz Martin Kuralt, který zde v roce 1845 zemřel.

O celém mírovském hradním a sídlištním areálu svědčí údaje z roku 1834: celkem zde bylo 150 domů a 1180 obyvatel, z toho na Mírov připadalo jenom 39 domů a 380 osob, kdežto na Mírovský Grunt 63 domů a 464 osob, na Nové Sady 29 domů a 203 osoby a konečně na Míroveček 19 domů se 133 osobami. Škola se zde prvně připomíná kupodivu až roku 1828.

Období po roce 1848 přineslo Mírovu poměrně výrazné změny. Především byly zrušeny všechny správní funkce panství, které byly přeneseny na okresní hejtmanství v Zábřehu a na okresní soud a berní úřad v Mohelnici. Mírov zůstal nadále jen centrem rozsáhlého, převážně lesního arcibiskupského velkostatku s více než 4000 hektary půdy. Protože tohoto majetku se v podstatě nedotkla pozemková reforma z roku 1919, zůstal v rukou církve až do roku 1948. Svůj původní význam však ztratila většina zdejších arcibiskupských průmyslových podniků; již v roce 1861 zanikla papírna, která byla přebudována na mlýn, potom pivovar, vápenka i cihelna, takže zůstala jenom pila. Vedle toho se v místě uplatnily jen menší dřevařské podniky na výrobu zátek a cívek.

Největší změny nastaly v roce 1855, kdy byl mírovský hrad prodán státu a změněn na jednu z největších věznic v českých zemích, která sem byla přestěhována z brněnského Špilberku. Hradní budovy byly opět v mnoha směrech přestavěny a upraveny, i když celkový vzhled tohoto, typickou červení natřeného, mohutného objektu zůstal zachován. Průměrná kapacita věznice představovala asi 250 provinilců, a to i po roce 1930, kdy byla určena především pro choré trestance. Tato situace samozřejmě ovlivnila i veškerý život Mírova. Zde si sice udržovali i po vzniku Československa největší vliv Němci, z nich pak přívrženci nacionálních stran, byla však posílena i česká menšina, která prosadila vedle německé školy i vlastní menšinovou školu. Na této škole krátce v roce 1928 působil jako učitel spisovatel Josef Kocourek.

Novou kapitolu zahájil rok 1938, kdy byl i Mírov v říjnu 1938 začleněn v rámci nacistické říše do východní části Sudet. Hrad byl po prvních rozvahách určen napřed jako věznice pro pachatele menších trestních činů, ale brzy byl využit i pro internaci politických vězňů, odpůrců nacismu z řad českého národního i komunistického odboje, kteří po skončení výslechů gestapem čekali na soud, většinou ve Vratislavi. I to se změnilo a od konce roku 1942 byli do studených a vlhkých objektů mírovského hradu posíláni z ostatních věznic v Německu tuberkulózní vězňové slovanského původu, zejména Poláci a Češi. Tehdy se také zvýšil nejen počet zdejších vězňů až na přibližně 700 na konci války, ale také počet obětí na životech. Podle dostupných údajů prošlo za okupace mírovským martyriem asi 3500 politických vězňů a vyšetřovanců, z nichž pětina zde vzhledem k nemoci a útrapám zemřela a byla pohřbena na mírovském hřbitově.

Smutná vězeňská historie hradu Mírova bohužel neskončila ani po druhé světové válce. Po roce 1948 se ve zdejším tzv. nápravně výchovném ústavu ocitlo vedle běžných zločinců i mnoho odpůrců komunistického režimu, zejména z řad důstojníků, inteligence a představitelů bývalých politických stran. Bylo tragickou ironií osudu, že se za zdi mírovského hradu dostali v padesátých letech pro různé "úchylky" i přívrženci komunismu. Dnes je zdejší věznice určena pro odsouzence, kteří se dopustili nejtěžších kriminálních zločinů.

Bylo pochopitelné, že Mírov po odsunu Němců nepřitahoval nové české osídlence (byli to nejčastěji zaměstnanci zdejší věznice), takže význam tohoto bývalého městečka i jeho osad dále klesal. Česká měšťanská škola z roku 1945 se postupně měnila až na nižší stupeň základní školy. Lesní půdu převzal po roce 1948 stát, zemědělskou pak od roku 1957 Státní statek v Postřelmově. V roce 1990 byla v Mírově správa polesí Lesního závodu Litovel, hospodářství Státního statku Krchleby a z veřejných zařízení již jenom pošta, dva obchody a jeden hostinec.

Dominantu obce představuje mohutný hradní komplex. Původně měl pravidelnou obdélníkovou dispozici a byl oddělen od ostrohu hlubokým příkopem. Dnes jej tvoří mohutná obdélníková třípatrová budova, která má uprostřed věž a křídlo, které odděluje dva vnitřní dvory. Do rozsáhlého předhradí je začleněn kostel sv. Maří Magdalény, raně barokní architektura z poslední třetiny 17. století. Do seznamu památek byla zanesena i sousoší Nejsv. Trojice ( 1847) a Piety (1867), socha sv. Jana Nepomuckého (1776) a několik božích muk. Bývalý hřbitov s pomníkem obětí fašismu z roku 1967 (dílo J. Jílka) je na stráni proti hradu směrem k Řepové. K Mírovu, resp. k Řepové, se zčásti vztahuje kniha Zapadlí vlastenci 1932 předčasně zemřelého spisovatele Josefa Kocourka (1909 až 1933).

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 49, 04.08.2003 v 09:27 hodin

Copyright 2000-2020 © ViditelnyMacek.cz