Homepage

Historie obce Lukavice

Výklad místního jména Lukavice je nejasný, resp. u jednotlivých badatelů značně odlišný, někteří je spojují s přídavným jménem luční, jiní křivolaký či divoký (tok řeky) a další dokonce se lstivým, ale podle polohy je nejpravděpodobnější odvozenina od luk.

V roce I960 byly k Lukavici (jednotné číslo) připojeny do té doby samostatné obce Vlachov a Slavoňov. Pečetním symbolem obce byla husa, která plave na rybníku.

Lukavice byla založena na pravém břehu řeky Moravy (střední nadmořská výška 262 m). Část obecního katastru, který má rozlohu 369 hektarů, byla často zaplavována. Jádro původní vesnice leží při silnici, která odbočuje od hlavní komunikace z Mohelnice do Zábřeha a směřuje k východu do Bohuslavic a Dubicka. Je spojena se světem i hlavní železniční tratí z Olomouce do Prahy.

Počtem obyvatel byla Lukavice vždy spíše menší vsí. V roce 1900 tu bylo 344 obyvatel v 46 domech. Tehdy to byla již česká obec s nepatrnou německou menšinou, která se příliš nezměnila ani po roce 1918 (v roce 1930 se hlásilo k Němcům 11 obyvatel). Obec rostla na rozdíl od německých a částečně i českých obcí v okolí i po roce 1945. V roce 1950 tu žílo 400 obyvatel v 60 domech a v roce 1991 dokonce 702 obyvatel v 87 domech, z nichž malá část měla více bytů. Celá správní jednotka s Vlachovem a Slavoňovem měla při posledním sčítání katastr o rozloze 1121 hek-tarů a na něm bylo evidováno 976 obyvatel v 167 domech.

Ves je prvně zmiňována v roce 1273 u mohelnické rychty a v následujících stoletích tvořila i se dvorem léno olomouckých biskupů, které bylo v 15. století spojeno se sousední Zvolí a s ní se roku 1564 dostalo do přímé správy hradu Mírova. Po třicetileté válce měla ves podle lánového rejstříku 24 usedlíků a další čtyři usedlosti byly pusté. Noví usedlíci byli většinou německé národnosti a teprve v 19. století v obci zase přibývalo Čechů. Roku 1834 tu bylo 40 domů a 249 obyvatel.
V roce 1825 bylo v katastru Lukavice směrem ke Květínu a Vlachovu objeveno ložisko železné rudy. K jejímu dolování bylo pozváno kolem jednoho sta německých horníků z oblastí Starého Města a byla ustavena akciová důlní společnost, na níž se podílely téměř všechny železářské podniky na střední a severní Moravě. Výhodou bylo i to, že od roku l 845 bylo možno vytěženou rudu dopravovat po železnici. Ložisko však bylo poměrně brzy vyčerpáno a již počátkem 20. století těžba skončila. Lukavice si však i v 19. století udržela typický vesnický ráz.

V rámci správních reforem po roce 1848 se Lukavice dostala do soudního okresu Mohelnice a pod správu hejtmanství v Zábřehu. V roce 1868 byla v místě zřízena škola. Novou perspektivu obci poskytla od roku 1909 továrna na lepenku, která byla po roce 1918 rozšířena na poměrně velkou továrnu na papír a celulózu (kolem 300 zaměstnanců). Tehdy se změnila do určité míry také politická orientace obyvatel a vedle agrární strany byli v obci nejsilnější sociální demokraté. Poměrně dost obyvatel se po roce 1918 přihlásilo k nové československé církvi.

Po začlenění do tzv. Sudet byla zdejší papírna arizována a po květnu 1945 znárodněna. Po několika organizačních změnách i přestavbách se tato továrna dostala roku 1958 do národního podniku Olšanské papírny. Značná část dělníků sem již tradičně dojížděla z okolí. Lukavické JZD sice vzniklo již v roce 1952, ale brzy se rozpadlo a bylo obnoveno až v roce 1956. V roce 1960 se spojilo s družstvy v připojených obcích Slavoňově a Vlachově a s nimi se pak v roce 1972 stalo součástí zemědělského družstva v Dubicku. V roce 1990 byla v obci železniční stanice, zdravotní středisko, nižší stupeň základní školy, kulturní klub, tři obchody a,jedno pohostinství.

V Lukavici se v roce 1906 narodil pravoslavný kněz, spisovateÍ a malíř Emilián Glocar, který zemřel v roce 1985 v USA. K chráněným památkám patří barokní boží muka z roku 1661 (u čp. 51).

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 49, 04.08.2003 v 08:50 hodin

Copyright 2000-2019 © ViditelnyMacek.cz