Homepage

Historie obce Loučná nad Desnou

Německý název obce Wiesenberg znamená "luční horu"; toto místní jméno bylo přejato i do českého názvu obce Vízmberk. V roce 1948 byla obec přejmenována na Loučnou shodně s významem "luční" a roku 1953 byl k názvu dodán rozlišující přívlastek "nad Desnou", podle řeky, na níž obec leží. Součástí Loučné jsou osady Rejhotice (německy Reutenhau), Kociánov (Kozianau) a Filipová (Phillipsthal). Roku 1961 byly k Loučné nad Desnou připojeny Kouty nad Desnou s osadou Přemyslov. Tím se katastr obce rozšířil na 9429 hektarů a v roce 1991 žilo v jejím areálu 1814 obyvatel v 593 domech. Starou obecní pečeť z roku 1620 měla osada Rejhotice. Pečetidlo neslo ve štítě znamení dvou zkřížených motyk.

Loučná se táhne údolím Desné podél silnice ze Šumperka do Jeseníku (střední nadmořská výška 490 m). Je kuriózní, že vlastní Vízmberk neměl samostatný katastr, neboť jeho severní část se nacházela na katastru Kociánova a jižní na katastru Filipové. Naopak osady byly katastrálními obcemi, a to Rejhotice s 2781 hektary, Kociánov s 1161 hektary a Filipová se 170 hektary. Společný katastr sídlištní aglomerace měl tedy rozsah 4112 hektarů. Jeho severní hranici tvořila Divoká Desná, na východní straně zasahoval hluboko do masívu Hrubého Jeseníku až po vrchol Pradědu (1492 m), Petrovy skály (1438 m), Vysoké hole (1464 m) a Kamzičníku (1420 m), na jižní hranici se nacházel Velký Jezerník (1248 m) a Mravenečník (1343 m). Nadmořská výška Filipové je 450 m, Kociánova 492 m a Rejhotic 515 m.

Počet obyvatelstva Vízmberku v průběhu druhé poloviny 19. století a ve 20. století kolísal, v roce 1900 zde žilo v osadě Rejhotice 1312 lidí v 160 domech, v Kociánově ve 42 domech 367, ve Filipové v 69 domech 496 a ve vlastním Vízmberku v 47 domech 420 obyvatel. Zdejší usedlíci byli vesměs německé národnosti, teprve po roce 1918 sem přišli příslušníci české menšiny, jichž bylo v roce 1930 75. Po druhé světové válce došlo k téměř úplné výměně obyvatelstva, jehož počet klesl roku 1950 celkem na 1251 osob, které bydlely v 336 domech. V roce 1991 žilo v Loučné nad Desnou 618 obyvatel v 60 domech, ve Filipové 208 obyvatel v 56 domech, v Kociánové 286 obyvatel v 66 domech a v Rejhoticích 529 obyvatel ve 130 domech.

Nejstarší osadou Vízmberka byly Rejhotice, jejichž německý název Reutenhau vznikl z původního německého Reittenhau, což znamená mýtina nebo paseka Reittenova; český název pak byl od německého odvozen, i když se vyskytoval i ve formách Rejpotice či dokonce Rytířov nebo Rejtířov (z německého reiten). Rejhotice byly založeny pravděpodobně ve 14. století na mýtině dřevaři a uhlíři, kteří zde pálili dřevěné uhlí pro panské železné hamry a pro tavírnu rudy. V osadě samé byla za panství Žerotínů i vysoká pec, která zanikla po vyčerpání rudy v nedalekých železnorudných dolech. Podle lánového rejstříku z roku 1677 tu bylo 86 usedlíků.

Vízmberk sám vznikl mnohem později. Původně jen jako zámek, který vybudoval na místě dřevěného loveckého zámečku počátkem 17. století mladší syn Jana ml. ze Žerotína Přemyslav, jemuž po rozdělení losinského panství připadla jeho vízmberská část. Přemyslav (Přemek) se v roce 1617 oženil v Praze s dcerou významného předáka nekatolických stavů Jáchyma Ondřeje hraběte Šlika, popraveného později na Staroměstském náměstí. Za stavovského povstání sloužil Přemek ze Žerotína v jezdeckém pluku vůdce moravského protihabsburského odboje Ladislava Velena ze Žerotína. Proto mu bylo po Bílé hoře panství zkonfiskováno, ale dík mocným příznivcům u císařského dvora (viz Velké Losiny) nakonec ponecháno, přestože nepřestoupil ke katolictví. Losinské a vízmberské panství bylo za Žerotínů často spojováno či znovu rozdělováno. Vízmberští poddaní se zúčastnili všech losinských selských povstání, na obou panstvích probíhaly i známé čarodějnické procesy (viz Velké Losiny), jejichž obětí se stala i farská kuchařka z Rejhotic, která byla sťata a upálena.

V roce 1770 prodali Žerotínové vízmberské panství velehradskému klášteru. Ten započal s parcelací dvorů, která pokračovala i po zrušení kláštera roku 1784, kdy majetek převzala tzv. náboženská matice. Roku 1772 byly zrušeny dva dvory: vízmberský a maršíkovský. Na jejich pozemcích vznikla o rok později osada Filipová, pojmenovaná na počest opata velehradského kláštera Filipa šlechtice Zuriho. V roce 1784 pak vznikla další osada Kociánov, jejíž název pochází od jména dvorního rady šlechtice Koziana (někdy uváděn jako Kotzian), úředníka panství.
V té době již existovalo při vízmberském zámku menší podzámčí tvořené dvorem, mlýnem a hostincem. Roku 1774 byla k zámku přistavěna kaple o deset let později rozšířená na farní kostel sv. Cyrila a Metoděje. Ves Vízmberk sama pak vznikla roku 1799 na pozemcích bývalého dvora, které byly prodány zdejším dřevařům. Ještě starší je však zmínka o školním vyučování ve Vízmberku, datovaná rokem 1773. Škola byla zřejmě zřízena pru děti z Rejhotic a vízmberského podzámčí a po vzniku fary roku 1777 byla povýšena na farní. V roce 1834 žilo ve Vízmberku v 54 domech 361 obyvatel, ve Filipové v 68 domech 412, v Kociánově ve 36 domech 233 a v Rejhoticích ve 125 domech 959 lidí.

V roce 1833 koupil vízmberské panství ve veřejné dražbě tehdejší nejvyšší kancléř moravský Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle, který se na radu významného rakouského odborníka v železářském průmyslu profesora Riepela rozhodl přestavět železárny v Sobotíně. Tehdy byla v Rejhoticích vybudována válcovna na kolejnice. Realizace Mitrovského a Riepelových plánů však dokončili až známí podnikatelé bratři Kleinové (pocházeli z chudší rodiny v osadě Kociánov), kteří koupili panství v roce 1844 po smrti hraběte Mitrovského. Kleinové se dík rozmachu sobotínských železáren (viz Sobotín) stali jednou z nejbohatších rodin na Moravě a byli roku 1859 povýšeni do šlechtického stavu.

Po roce 1848 se stal Vízmberk sídlem soudního okresu v šumperském hejtmanství a byly zde umístěny i další úřady a instituce s tímto statutem spojené. V hospodářství obce měl i nadále největší význam velkostatek bratří Kleinů, který měl ve Vízmberku pivovar a palírnu, v Rejhoticích pak vedle válcovny železa i lesní revír. V roce 1852 tu zahájila výrobu i druhá nejstarší mechanická přádelna Inu na severní Moravě. S úpadkem železáren sice význam velkostatku, který měl roku 1885 rozlohu 6781 hektarů (z toho 5431 hektarů lesů), poklesl, ale obec zůstala i nadále důležitým správním střediskem až do roku 1948. Na počátku 20. století byla ve Vízmberku řada podniků, jako bělidlo příze, přádelna lnu, cihelna, pila, mlýn, pracovala tu
pošta, roku 1904 bylo zřízeno i nádraží. Škola byla rozšířena na pětitřídní a od roku 1908 působila ve Vízmberku německá měšťanská škola.

Za první republiky byl Vízmberk důležitým střediskem německé sociální demokracie, ale ve volbách roku 1935 i zde zvítězila Henleinova Sudetoně-mecká strana. Novým průmyslovým odvětvím se stala od roku 1936 výroba jízdních kol a motocyklů. V roce 1926 byla v obci zřízena česká menšinová škola, ale po obsazení Vízmberku v roce 1938 byla zrušena. Koncem druhé světové války (od února 1945) bylo ve zdejší měšťanské škole umístěno asi 2000 spojeneckých válečných zajatců.

Po roce 1945 byl vízmberský velkostatek konfiskován a v obci bylo zřízeno ředitelství státních lesů. Při zdejší pile se rozvinula výroba dřevité vlny, která se později rozrostla v závod Severomoravských dřevařských závodů na výrobu dřevotřískových desek. Rozvíjela se i výroba jízdních kol připojená k sobotínskému a petrovskému závodu Velamos. V roce 1950 vzniklo v Loučné JZD; jež bylo roku 1965 přičleněno k Státnímu statku Šumperk. V roce 1990 byla v Loučné nad Desnou úplná základní škola, lékařské středisko a kino. V části Kociánov byla prodejna potravin a průmyslového zboží. Ve Filipové byl vedle prodejny průmyslového zboží i hostinec a v Rejhoticích prodejna smíšeného zboží, čtyři hostince, tři ubytovací zařízení a dvě železniční zastávky.

Z památek Loučné nad Desnou je nejvýznamnější renesanční žerotínský zámek, přestavěný roku 1608 z původního dřevěného loveckého zámečku. Při zámku je kaple s obrazy I. Raaba z roku 1779 a park se vzácnými stromy (mj. 600 let stará lípa s obvodem 730 cm). Dnes je v zámku umístěn Výchovný ústav pro děti a mládež. Památkově chráněny jsou rovněž litinové sochy sv. Floriána a sv. Alžběty z druhé poloviny 19. století, dokládající produkci umělecké litiny sobotínských železáren. V Rejhoticích je kamenný empírový kříž z první poloviny 19. století. Obec je známým letoviskem a východiskem turistických tras do Hrubého Jeseníku.

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 49, 04.08.2003 v 08:35 hodin

Copyright 2000-2020 © ViditelnyMacek.cz