Homepage

Historie obce Libina

České pojmenování a přejatý německý název Liebau jsou odvozeny od osobního jména Liba a znamenají "Libovu ves, lhotu, stráň ". Již v 17. století byl používán přívlastek Německá (Deutsch) reagující na německé osídlení této Libiny na rozdíl od sousední Moravské (od 1947 Dolní) Libiny. Po odsunu německého obyvatelstva byl po roce 1947 změněn úřední název Německá Libina (v 19. století též Německá Libava, do
1918 Německé Libiny) na Horní Libina, od roku 1960 jen Libina. Od téhož roku
jsou částmi Libiny obce Dolní Libina (připojena ze zrušeného okresu Štern-berk) a Obědné. Areál administrativní jednotky se touto integrací rozšířil na 2727 hektarů a v roce 1991 v něm žilo 3410 obyvatel v 787 domech a 1139 bytech. Pečetním znamením obce byl kostel provázený dvěma listnatými stromy.

Katastr Libiny o rozloze 1724 hektarů se zvedá ve východní části do kopců Hraběšické hornatiny a na severní hranici dosahuje Mladoňovským vrchem 547 m, na jihozápadě Bradlem 600 m. Vesnice má střední nadmořskou výšku 290 m a vine se proti toku potoka směřujícího do Oskavy a podél silnice ze Šumperka a Hrabišína do Uničova. Silniční spojení má rovněž s Obědným a Mladoňovem. Podél západní hranice katastru prochází železniční trať ze Šumperka do Uničova a Olomouce. Na jižní okraj Horní Libiny navazuje plynule zástavba Dolní Libiny.

Libina je největší venkovskou obcí na Šumpersku a ležela na národnostní hranici mezi českým a německým etnikem. Do počátku 20. století počet jejích obyvatel vzrůstal a v roce 1900 žilo v 529 domech 4682 osob. Vývoj ve 20. století je poznamenán trvalým poklesem, zvláště výrazným po obou světových válkách. Do roku 1921 se počet obyvatel Horní Libiny snížil až na 3846 osob, ale do roku 1930 opět vzrostl na 4224 osob. Až do druhé světové války byla Horní Libina německá, v roce 1930 tvořilo českou menšinu jen 134 osob. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto, ale charakter sídliště s velkým průmyslovým závodem byl atraktivní pro nové osídlence a v roce 1950 měl městys stále vysoký počet 2822 obyvatel v 733 domech. S nepatrnými výkyvy se tato úroveň udržovala i ve druhé polovině 20. století a při posledním sčítání v roce 1991 bylo v Libině zjištěno 2705 obyvatel, 583 domů a 908 bytů.

Písemnými prameny je Libina doložena k roku 1348. Spolu s dalšími okolními vesnicemi náležela k šumvaldskému statku. V roce 1535 se dostala k úsovskému panství, jež bylo v držení pánů z Boskovic. Dědictvím přešla na majitele Bludova Bedřicha ze Žerotína, který ji roku 1568 prodal královskému městu Uničovu. Uničovským městským statkem zůstala Libina až do zániku vrchnostenského zřízení, město zde mělo mimo jiné příjmy z palírny, mlýna a lesního revíru. Podle lánového rejstříku hospodařilo ve vesnici v roce 1677 142 usedlíků, v roce 1834 žilo ve 433 domech již 3257 obyvatel. V roce 1837 byla vesnice povýšena na městečko a získala právo konat čtyři výroční trhy. Vedle starších vrchnostenských podniků byla v městečku v provozu továrna na výrobu sanytru.

Pravděpodobně dříve než v 16. století měla Libina faru. Za třicetileté války na krátký čas zanikla, ale již v roce 1650 byla obnovena. Snad již tehdy byla při farním kostele zřízena škola, i když první písemná zpráva o ní je až o sto let mladší. Od roku 1790 se začalo vyučovat i v tzv. pokoutní škole v horní části Libiny směrem ke Hraběšicím.

Po roce 1848 se Libina stala součástí šumperského politického i soudního okresu a nastala kvalitativně nová etapa jejího rozvoje. Na tradice řemeslné textilní výroby již z konce 18. století navázala od roku 1821 manufaktura Norberta Langera, z niž se stala v letech 1886 až 1890 skutečná továrna - mechanická přádelna, která v meziválečném období poskytovala až 900 pracovních příležitostí. Dalšími textilkami byly firmy Kauer (od 1866), Pabel (od 1890), Federmann (od 1890), Blaschek (od 1906) a několik dalších. Většina z nich zanikla za odbytové krize ve třicátých letech. Síťové a drátěné pletivo vyráběla od roku 1875 Zimmermannova továrna. V provozu byly v meziválečném období dvě cihelny, tři kamenolomy, tři mlýny a větší počet řemeslnických živností. Město Uničov mělo v Libině lesní revír.

Německá škola v budově z roku 1846 byla v roce 1902 rozdělena na chlapeckou a divčí,již od roku 1893 se vyučovalo v živnostenské pokračovací škole a v roce 1904 byla otevřena koedukační německá měšfanka. České děti navštěvovaly od roku 1924 menšinovou jednotřídku. O politické pozice v Libině soupeřily zpočátku německá sociální demokracie a křesťanskosociální strana, obě však byly v roce 1935 výrazně poraženy Henleinovou Sudetoněmeckou stranou. Významným zdravotnickýrn zařízením byla v roce 1903 otevřená zemská nemocnice a městečko bylo vybaveno i dalšími potřebnými institucemi (železniční stanicí, poštou, četnickou stanicí).

Libina svůj střediskový charakter neztratila ani po druhé světové válce. Langerova továrna a ty menší podniky, které přežily krizi třicátých let a válečná léta, byly znárodněny a staly se závodem šumperského Moravolnu. Pod národní správu se dostala Zimmermannova továrna na drátěné pletivo. V rámci socializačního úsilí menší výrobny a řemeslnické živnosti zanikly. Novým závodem se stal jen provoz národního podniku Metra. V souvislosti s kolektivizací byla v roce 1950 v obou Libinách založena JZD, v roce 1963 byla spojena a k libinskému zemědělskému družstvu byla postupně připojována JZD okolních obcích Obědného (již 1960), Mostkova, Mladoňova s Václavovem a Oskavy s Bedřichovem a Třemeškem (1973), Hrabišína s Dlouhomilovem a Benkovem (1976). V roce 1990 hospodařil zemědělský komplex v Libině na 4979 hektarech půdy, z níž bylo 3328 hektarů půdy orné. V roce 1990 byla v Libině vedle železniční stanice, pošty a nemocnice úplná základní škola, zdravotní středisko a lékárna, kino, nákupní středisko, tři prodejny smíšeného zboží, prodejna potravin a pohostinství.

Památkou barokní architektury v Líbině je farní kostel sv. Jiří, jednolodní stavba z roku 1721 s trojbokým závěrem, v jehož areálu se nacházejí barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a P. Marie. Památkově chráněn je volně stojící empírový dům z roku 1827 (čp. 204) a novorenesanční stavba z přelomu 19. a 20. století (čp. 215). Památkově chráněny jsou i dvě sousoší Kalvárie, klasicistní sousoší Nejsv. Trojice z roku 1796 a mauzoleum rodiny Langerů u hřbitova z počátku 20. století.

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 49, 01.08.2003 v 13:35 hodin

Copyright 2000-2019 © ViditelnyMacek.cz