Tovačov v dějinách (PhDr. Zdeněk Fišer) [ Historie (archivní dokument) ]
Uprostřed Moravy je položena bohatá hanácká zem. Její dary opěvovali v minulosti mnozí pozorovatelé. Měla dokonce i svého bájného vladaře, krále Ječmínka. V utěšené krajině s rozšafnými obyvateli se rozkládá mnoho měst, městeček, vsí i osad s bohatými dějinami, tvořenými desítkami lidských generací.
Jedním z těchto městeček je i Tovačov. Ne posledním, ne bezvýznamným a ne nepřehlédnutelným. Vždyť jedeme-li z Přerova do Olomouce či z Kroměříže přes Kojetín na Prostějov, náš zrak se při putování krajinou dotkne dříve či později mohutné svislice, vyrůstající ze zdánlivě rovinaté krajiny údolní nivy řeky Moravy, protkané vodními a lesními plochami. Je to slavná "Formosa", Spanilá věž tovačovského zámku, 96 m vysoká a pyšně hlásající slávu dávného panského sídla. Kdo z nás by si přitom zároveň nevzpomněl na půvabnou písničku "Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek ..."
Místo má dávnou historii. Pravěké nálezy, zjištěné při těžbě štěrku či náhodně vykopané v okolí naznačují existenci lidského osídlení z dob, kdy nejsou dochovány písemné prameny. Připomenout lze nálezy z rozsáhlého pohřebiště lidu popelnicových polí v bývalém Podvalí či Panské zahradě nebo nález kostrového mladohradištního pohřbu ženy, uložené na zádech, s přiloženou nádobkou zhotovenou na hrnčířském kruhu, s výzdobou mělkých obvodových rýh nad výduti.
Oblast mezi dnešními městy Kojetínem, Přerovem a Olomoucí musela být kdysi značně nepřístupná. Řeky Morava a Bečva vytvářely v okolí Tovačova složitou vodní soustavu, meandry se měnily místy v bažiny a podmáčené lesy a louky. Nepříznivé terénní podmínky však zároveň zvyšovaly bezpečnost těch, kteří se zde nakonec usadili. Tak se jméno Tovačov objevuje poprvé ve falzu hlásícího se k roku 1203. Na listině jsou jako svědkové uvedeni Pomněn a Vok z Tovačova. Druhý z nich skutečně existoval, neboť ve funkci svědka vystupuje i v jiné, tentokráte pravé listině z roku 1232.
Tovačov měl v tehdejší správní a komunikační struktuře jistý význam. Bylo v něm záhy postaveno panské sídlo s podhradím. Dokládá to rovněž časná existence fary, když k 5. dubnu 1297 je vzpomenut tovačovský farář Jakub. Dne 2. června 1321 čteme poprvé v listině, jíž tehdejší vlastník král Jan Lucemburský zastavil Tovačov s trhovou vsí Kralicemi a osadami Hrdibořicemi, Oplocany, Pivínem, Věrovany a Výkleky za 3000 hřiven grošů českých panu Jindřichu mladšímu z Lipé, slova "Oppidum et munitio", tj. město a tvrz. V roce 1996 si tedy, Tovačov oprávněně připomněl 675 let své městské existence.
Po staletí byl jeho život ovlivňován a určován významnými panskými rody, jimž s okolím patřil. V r. 1327 král Jan Lucemburský zastavil tovačovské zboží znovu. Novým držitelem se stal Bernart z Lipnice, předek významného rodu pánů z Cimburka. Za nich se Tovačov stal hospodářským a správním centrem panství, které se koupí dalších osad a pozemků stále rozrůstalo a nabývalo na významu. Bylo to patrné již za Ctibora I. z Cimburka, zástavního pána na Tovačově od r. 1359. Ze čtyř jeho potomků zůstal v roce 1399 v držení města a přináležejících vesnic Tovačovce, Věrovan, Oplocan, Výkleku, Ivaně, Lobodic, Nenakonic a Rakodav syn Albrecht. Že měl zájem na prosperitě zděděného majetku, svědčí i udělení práva na odúmrť a práva vaření piva a jeho čepování v okolních vsích tovačovským měšťanům v r. 1411.
Nebývale pozvedl prestiž tovačovského rodu Albrechtův syn Jan Tovačovský z Cimburka a vnuk Ctibor II. První z nich byl klíčovou postavou husitského hnutí na Moravě. Původně stoupenec krále Zikmunda prodělal ideovou a náboženskou konverzi v zajetí, do nějž se dostal r. 1420 za bitvy pod Vyšehradem. Od té doby stál neochvějně na straně kalicha, jehož nepřátele potíral v bitvě u Ústí (1426), u Tachova (1427), za tažení na Slovensko a do Slezska, i v řadě drobných půtek na střední Moravě, kdy Tovačov musel ve 20. a 30. letech 15 století nejednou odolávat náporu vojsk olomouckého biskupa Jana Železného nebo Zikmundova zetě Albrechta Rakouského. Tehdy se ukazovala výhodnost místa, jen obtížně dobytného v terénu plném bažin a vodních toků, navíc s postupně vylepšovaným fortifikačním systémem hradu. Vrcholu své kariéry dosáhl tovačovský pán v roce 1437, kdy byl ustanoven hejtmanem Markrabství moravského.
Jen málokdy se v dějinách podaří, aby syn překonal tak úspěšného otce. Ctibor II. Tovačovský (1438-1494) to dokázal. Přesvědčivě to dokládají i slova Františka Palackého; když hodnotil Ctiborův podíl na uzavření míru mezi českým králem Vladislavem Jagelonským a uherským králem Matyášem Korvínem r. 1478 v Olomouci. Morava od následujícího roku sice náležela pod správu uherské koruny, ale Ctibor Tovačovský byl potvrzen ve funkci zemského hejtmana: "Od té doby an král Matiáš pořídku přicházel do Moravy, moc a působení páně Ctiborovo rostlo a zmáhalo se čím dále tím neobmezeněji; stal se vladařem Moravy v plném toho slova smyslu; stavové moravští chodili k němu do Tovačova na porady o zemské dobré, jako ke dvoru nějakého panovníka; chudí i bohatí utíkali se k němu o pomoc ve všech potřebách, a právo i spravedlnost nezdály se míti bezpečí, leda ve slovu jeho."
Byla to skutečně všestranná osobnost: výborný hospodář, diplomat i válečník, právník i náboženský spisovatel, stavitel i politik. Jako přesvědčený utrakvista stál vždy na straně Jiřího z Poděbrad a ten se mu také odměnil nejen podporou jeho politického vzestupu, ale listinou z 26. prosince 1470 Ctiborovi popustil za věrné služby rodové sídlo Tovačov do dědičného užívání. Významně přispěl k nástupu Vladislava Jagellonského na český trůn. Za jeho sporů s Matyášem Korvínem dokázal diplomaticky manévrovat tak, že oba panovníci jej uznali ve funkci zemského hejtmana na Moravě a prakticky mu zemi ponechal i správně i politicky plně v rukou. Jako málokdo ji spravoval k jejímu prospěchu, neboť byl člověkem vysokých morálních kvalit a především stoupencem práva. V roce 1480 zavedl při úřadování do moravských zemských desek místo latiny češtinu. Pomáhal urovnat spory mezi městy a šlechtou smlouvou z r. 1484 o soudních kompetencích městského a zemského práva. Jeho nejproslulejším činem se stalo ale dvousvazkové dílo "Paměť obyčejů, zvyklostí starodávných a řízení práva v markrabství moravském", známější pod názvem "Kniha tovačovská", prakticky v celé zemi uznávaný právní kodex, jakási zemská ústava, formulující právo a moc moravské stavovské obce, ale i suverenitu Moravy, rozdělení společnosti na tři stavy, náboženskou koexistenci různých vyznání í právní vztah k poddaným.
Do moravských dějin se Ctibor Tovačovský zapsal i jiným způsobem. Při přestavbě hradu započaté patrně roku 1483 uplatnil jako u první stavby na sever od Alp prvky nového uměleckého směru, renesance, směřující z Itálie do celé Evropy. Zprostředkující roli sehrál dvůr krále Matyáše, v jehož budínském sídle působila italská kamenická huť. Některého z umělců pozval i Ctibor, aby mu v duchu nových idejí zkrášlil rodové sídlo. Patrně v roce 1492 byla dokončena stavba mohutné věže, jež pro svou krásu byla nazvána "Spanilou". V jejím přízemí je průjezd do zámku s antikizujícím portálem edikulového typu, odkazující na symboliku římské vítězné brány. Nesen je dvěma sloupy s kompozitními hlavicemi. Latinský nápis na portálu připomíná, kdo ji vybudoval, že nese název "Formosa" a letopočet výstavby. Renesanční jsou i okna s mramorovým ostěním ve třetím poschodí věže či méně honosný portál na nádvorní straně věže a nad ním umístěná pískovcová znaková deska s heraldickou symbolikou. Reprezentačním účelům vysokého feudála sloužila jistě i další výzdoba, z níž se dochovalo jen torzo mramorového medailónku, zachycujícího snad Ctiborovu druhou manželku Elišku z Melic (1490).
Mocenský vzestup Cimburků nezůstal bez vlivu ani na poddanské městečko, o jehož prosperitu trvale dbali. Snad už Jan Tovačovský v něm usídlil Židy, vyhnané r .1454 z Olomouce. Jeho syn Ctibor založil v 60. letech 15. století v prostoru dnešního náměstí Nové město a listinou ze 4. 12. 1475 Staré a Nové město sloučil v jeden celek s jedním náměstím a ohrazením. Stanovil rovněž počet konšelů, určil místa konání jarmarků, jaké roboty mají měšťané konat při honech, žních a hrabání sena, kde se mají držet vinné šenky, a že mu při sv. Jiří a sv. Václavu musí odvádět po pěti groších, atd. Pan Ctibor prokázal vůči svým poddaným také humorně lidskou stránku svého ducha. V listině je totiž zmínka o závodech v běhu, které se měly v době jarmarku konat střídavě v Starém a Novém městě. Muži museli jako startovné zaplatit 15 kr. Zdá se, že jarmarečních her se mohly zúčastnit rovněž ženy - za 2 groše soutěžily o 6 loket kanutu (látky). Je možné, že i touto cestou chtěl tovačovský vladař odstranit spory a nevraživost mezí starou osadou a nově založenou částí, přičemž "K těm jarmarkům měšťané společně mají vůl krmný zjednati a k závodu postaviti ..."
Rovněž formálně se dostalo Tovačovu významných privilegií. Od r. 1473 měl právo pečetit zeleným voskem a právo dvou trhů. O dvě desetiletí později (1492) získal nejen právo pečetit červeným voskem, ale k dosavadním jarmarkům král Vladislav II. připojil další dva a především v listině z 18. února potvrdil městu jeho starý znak: Na modrém štítě stojí na zeleném trávníku dvě okrouhlé věže, každá s jedním oknem v dolním a dvěma obdélnými okny v horním patře, s cimbuřím o třech stínkách a s valbovou střechou se dvěma makovicemi. Pravá věž je červená, levá bílá. Mezi věžemi stojí na trávníku erb pánů z Cimburka, totiž štít se šesterým cimbuřím střídavě v barvě stříbrné a červené; na štítku spočívá kolčí helm en face s červeno-bílými pokryvadly a se třemi pavími péry v klenotu.
Malý portrét velkého feudála uzavřeme slovy současného historika Josefa Války. Stejně jako Palackého hodnocení, ač mezi nimi uplynulo půldruhého století, i ono dokládá trvalý a nadčasový význam pozoruhodné postavy tovačovského vladaře: "jako muž, který bojoval o moc, o moc osobní i svého stavu, tento boj nejen vedl, ale i promýšlel, byl zemským hejtmanem, soudcem, podnikatelem, vrchností, ale také právníkem a literátem. Je to velmi vzácná osobnost v dějinách nejen Moravy: je aktér i komentátor, postupuje uváženě a promyšleně a o všem, co konal a co promýšlel, nám podal jedinečné svědectví ve své Tovačovské knize; této ústavě Moravy, ve svých listech a ve svých spisech. Patří k rodu filozofů na trůně, i když to byl jen trůn zemského hejtmana a pána na Tovačově a jiných moravských městech a hradech, ze kterých vykonával téměř suverénní moc."
Po smrti Ctibora Tovačovského převzal panství jeho mladičký synovec z české větve Adam z Cimburka. Záhy však (r. 1502) zemřel jako bezdětný. O rok později získal koupí za 24000 kop grošů panství Vilém z Pernštejna a na Helfštejně, nejvyšší hofmistr království českého. Pernštejnové rovněž náleželi k nejvýznamnějším panským rodům předbělohorské Moravy. Tovačov drželi prakticky po celé 16. století, ale jeho význam nebyl už tak dominantní jako za vladařů předchozích. Přesto však do osudů města významně zasáhli, stavebně i hospodářsky.
Při kupu panství tvořilo hrad Tovačov, Staré a Nové město tovačovské, předměstí Cíp, městečko Kralice, dědina Věrovany s rybníkem slujícím Hradecký, Rákodavy, Ivaň, Oplocany, Výkleky, Hrdibořice a části dalších osad. Zmínka o rybníku nebyla náhodná. Rybníkářství patřilo k důležitým hospodářským aktivitám konce 15. a především 16. století, kdy každý pozemkový vlastník si hleděl podnikání v tomto směru. Ostatně, už Jan Tovačovský z Cimburka si vymohl 16. ledna 1464 na králi Jiřím povolení k zakládání rybníků na Blatech u Tovačova. Za Jana z Pernštejna (spolumajitele statku od roku 1507) byla rybniční síť dále rozšiřována - vybudován byl větší rybník Majetínský a drobnější Kukla, Pučálka, Vidla a Placek.
Pernštejnové zasáhli rovněž podstatně do vzhledu hradu, či spíše už zámku. Za Viléma z Pernštejna (1521) a jeho syna Jana (1548) bylo postaveno východní zámecké křídlo a proběhly rozsáhlé fortifikační úpravy okolí objektu, zejména dokončením či vybudováním vnitřního a vnějšího příkopu, zásobovaných až do druhé poloviny 19. století vodou z bažiny na severní straně areálu. Mezi oběma příkopy vzniklo rozsáhlé předzámčí, do nějž umožňoval vstup most přes hradní příkop a menší věž, nad jejímž portálem s lomeným obloukem jsou erby Jana z Pernštejna a jeho manželky Anny Kostkovny z Postupic. Vojtěch z Pernštejna (1548-1561) prováděl úpravy jižního renesačního křídla, zatímco jeho starší bratr a dědic Vratislav kolem zámku založil park a honosně vybavoval interiéry, mj. i malbami.
Nákladná reprezentace vysoké šlechty měla i svůj rub, projevující se ve stále větším zatížení poddaných. Podle urbáře z r. 1594 museli rolníci robotovat 50-107 dní v roce, zahradníci 15-55 dní. V rámci předbělohorské Moravy tak na tovačovském panství byly uplatňovány jedny z největších robotních povinností vůbec. Jistých úprav doznalo město samo. Zakladatelským dílem Ctibora Tovačovského získalo podobu nepravidelného lichoběžníka s širší stranou v severní části (cca 400 x 170 m), uprostřed rovněž s lichoběžníkovým náměstím (cca 90 x 50 m) Ulice vybíhaly pouze z jeho severního a jižního nároží a směřovaly ke dvěma branám. Opevnění navazovalo patrně na zámecké fortifikace, tvořeno hliněnými valy, zpevněnými při patě nízkou zdí. Na jihozápadě se k městu přimykala samostatná židovská čtvrť se hřbitovem. Známo je i pojmenování ulic, v některých případech přežívající dodnes: Široká, U panských kvartýrů, Podvalí, Chalupy, Na hrobech, Kostelní, Cíp a Rynk.
Domy na náměstí měly podloubí, dochované dodnes u sedmi objektů. V domě čp.8 je rovněž zachován portál, vycházející z práce kameníků působících při přestavbě hradu kolem r. 1490. Za Pernštejnů zástavbu náměstí patrně tvořily zděné jednopatrové domy s nízkými atikami.
Roku 1515 vrchnost zřídila špitál pro chudé a r. 1540 i lázeň. Z téže doby jsou rovněž první zprávy o škole. V listině Jana z Pernštejna z 24. srpna 1544 se povoluje prebenda na vydržování dvou osob ve škole, jak jej o to požádali poddaní. Za to se tovačovští sousedé měli po starat, aby měli rektora a kantora řádného chování, kteří by děti vyučovali a vedli je k dobrým mravům. Za Pernštejnů měla v Tovačově silné pozice Jednota bratrská. Začátkem 16. století se při změně majitelů připomíná první bratrský správce Prokop Pernikář, který tu r. 1502 zemřel a byl pochován, stejně jako později bratr Martin Pluhař (1543), Jiřík Chřenovský (1555), Matěj Vorel (1561) či Jan Litický (1575).
Jednota bratrská se v městečku pokoušela zřídit i vlastní školu, což vzbudilo nevůli Vratislava z Pernštejna: 28. ledna 1579 psal na Tovačov svému úředníkovi Jindřichovi Blektovi z Outěchovic: "Pokudž by se jaké nové sbory stavěti a bratrské školy, v kterýchž se mládež vyučuje, začínaly a oni od obecné školy tu v Tovačově do bratrské školy mládež odtrhovati chtěli, toho nechť se Bratřím podle mého předešlého poručení nijakž nedopouští, neb v takovém malém městě na jedné obecné škole mládež dosti míti může."
Nesmírně zadlužení Pernštejnové byli na konci 16. století postupně nuceni rozprodávat své rozsáhlé državy. Tovačovské zboží r. 1597 odkoupil za 182 000 zI. Štěpán z Illésházu na Pezinku a Trenčíně, aby je po třech letech znovu prodal, tentokráte bratrům Vejkartovi a Karlovi ze Salm-Neuburku.
Salmové si zvolili tovačovský zámek za své sídlo a vládli mu až do r. 1715. Za nich panství i zámek neblaze poznamenaly události třicetileté války. Majetek věrných stoupenců císařského habsburského rodu byl už roku 1619 cílem útoku stavovského vojska vedeného generálem Buchheimem, který město i zámek vydrancoval. Situace se znovu opakovala za švédského vpádu na Moravu v letech 1642-1643. Zámek s císařskou posádkou vedenou hrabětem Juliem Salmem se sice ubránil, město a okolí však byly krutě zpustošeny.
Obnova trvala řadu desetiletí. V letech 1663 a 1683 byly znovu opraveny městské a zámecké hradby. V popisu panství z roku 1678 se jmenují tovačovské ulice s počtem domů: Město (Rynk, s 26 domy), Hrobky (25), Židovská (24), Široká (59), Nová (11), Pačkov a Bezděkov (24 domů). Přestavován byl rovněž zámek sám. Namísto zrušeného zámeckého kostelíka sv. Jana Křtitele, značně poškozeného za předchozích událostí, byla v letech 1659-1673 upravena osmiboká kaple Zvěstování Panny Marie, zřízená na přelomu 16. a 17 století a konsekrovaná r. 1612 světícím biskupem Janem Civalliem. Prostor o výšce asi 15 m, se dvěma oratořemi, má nádhernou štukovou výzdobu se sochami několika svatých, doplněnou freskami a olejomalbami.
Jen pomalu docházelo k oživení hospodářského života městečka. Drobní řemeslníci byli stále organizováni ve svých profesních organizacích, ceších: soukeníci už r. 1516, ševci a koželuzi 1535, tkalci 1541; krejčí 1610, pekaři, perníkáři a řezníci 1678, mlynáři 1680 a smíšený cech ostatních živností vznikl až roku 1684. Majetnější z nich hráli prim také ve správě obce. Nejdůležitější práva ovšem mělo 24 výsadních měšťanů, majících své domy jen na tovačovském rynku. Jim také náležel šenk vinný a pivní; ostatní křesťané dokonce ani nesměli doma skladovat víno, ale pouze u těchto měšťanů, a to s vědomím primátora, purkmistrů a starších. Naproti tomu Židé mohli víno ve svých domech skládat, ovšem z každé desetivederní bečky museli zaplatit po 2 groších. Vůbec čepování a výroba alkoholických nápojů byla ostře sledována vrchností i měšťany, neboť přinášela vydatné zisky. Úspěšně se v ní uplatnili i místní Židé, jimž vrchnost r. 1678 udělila právo čepovat v městě kořalku, což křesťanům bylo odpíráno. Téhož roku došlo k narovnání mezi vrchností a městem ohledně práva várečného. 24 výsadních měšťanů dosud platilo z jimi provozovaného pivovaru vrchnosti roční stálou dávku 15 kop grošů. Protože však měli s jeho provozem značné potíže, postoupili jej vrchnosti s tím, že si své pivo mohli vařit v panském pivovaře ve Cvrčově. Zároveň se museli zavázat, že už nikde nepostaví žádný vlastní pivovar. Vrchnost sama si zřídila svůj šenk v tzv. Panském domě (dnes hostinec U tří králů).
Za řádný chod města odpovídala městská rada: primátor, tři radní (purkmistři) a osm konšelů. O jejich povinnostech zajímavě vypovídá listina vydaná 1. května 1712 Arnoštem Leopoldem hrabětem ze Salmu. Podle ní měšťané měli:
1. Čest a slávu Pána Boha všemohoucího, nejsvětější matky jeho a všech nebešťanův vyhledávati, nepravost pak a hříchy tupiti.
2. Ku povinné věrnosti a poddanosti, kterou nám a budoucím pánům Tovačovským prokázati povinnost jsou, sobě svěřené měšťany vésti, zradu pak a neposlušnost jich vyjeviti.
3. Spravedlnost jak chudému, tak i bohatému, jak cizímu, tak domácímu, obzvláště pak vdovám a sirotkům, bez ohledu na osoby, lidské dary, přízeň nebo nepřízeň fedrovati a z nespravedlnosti jiné kárati.
4. Důchody a užitky obecní, jak duchovní, to jest k chrámu Páně, tak také jiné městské rozmnožovati, a kdo by je ztenčoval, neb do nich sahal, to své milostivé vrchnosti vyjeviti.
5. Na zdi, valy městské dobrý pozor dáti a v nich zdělané sklepy čtyřikráte v roce, totiž při Vánocích, při Zvěstování Panny Marie, při sv. Janě Křtiteli a při sv. Jiřím pod pokutou 5 hřiven grošův do důchodkův panských, kolikráte by to zanedbali, vyhlídati a jestli by co na nich bez příčiny držitele domu uškozeno bylo, to hned na obecní groš popraviti dáti.
6. Rynk a ulice aby čistotně držané byly, na pozor vzíti, a domy aby zbořené a otrhané nebyly, též se šindelem přikrývaly, při času sv. Jiří a při sv. Václavě bedlivě dohlídati, a který by měšťan na prošlé jich poručení dům svůj mezitím časem neopravil aneb ho šindelem nepřikryl, toho o sv. Václavě 4 rynskýma moravskýma, z kterých jedna polovice do důchodů panských, druhá pák k obecnímu dobru patřiti má, pokutovati.
7. K mírám jak obilným, jakž jsou měřice, vrtle, čtvrti a mírky, tak také k masitým, jak jsou centnýře, kameny a fonty, k lotům i mázům, půlmázům a žejdlíkům dohlídati, přestupníka pak 1/2 zlatým moravským pokaždé trestati.
8. Kdo by z obecných lidí na rozkázanou robotu nešel, ten každý 5 gr. bílými k obecnímu zlepšení a vězením pokutován buď.
9. Nařizuji, aby hořejší val nebo šanc, kterýžto koši a palisády zaopatřen jest, v dobrém stavu se choval od těch 24 měšťanů v rynku a od všech uličanů tovačovských, tak i poddaných celého panství (však bez újmy panských robot), začež všichni poddaní v časech válečných neb nepřátelských svobodnou skrejš a ochranu pro sebe i se všemi jejich věcmi v městě míti budou."
Začátkem 18. století došlo opět ke změně majitele panství. Salmy vystřídali v letech 1715 - 1763 svobodní páni Petřvaldští z Petřvaldu. Nová vrchnost věnovala však více pozornosti svým jiným statkům, zejména Střílkám. V Tovačově na sklonku jejich éry byl r. 1752 přestavěn kostel sv. Jiří na předměstí, původní farní chrám, uváděný v listině již r. 1297. Věž byla ale stavěna dodatečně v r. 1776. Na výstavbě kostela se jistě podíleli někteří z místních řemeslníků, jmenovaní v r. 1754: 2 bradýři, mlynář, sedlář, 3 zedníci, tiskař pláten, 9 ševců, 11 krejčích, 4 řezníci, 6 pekařů, 9 tkalců, truhlář, 3 bednáři, 3 kováři, zámečník, 3 tesaři, cihlář, 2 koláři, malíř, provazník. Vedle nich musela být v městečku i řada osob zabývajících se správou rybníků. Z nich byly roku 1750 uváděny ještě v provozu: Skašov (na 1000 kop), Hradecký, Starý rybník, Paní rybník, Zvolenov a Žaběnec (dnešní Kolečko).
S Petřvaldskými je úzce spojen vynikající sochař Gottfried Fritsch (1706-1750) a jím provedená výzdoba hřbitova ve Střílkách nebo Černé kaple Rottalů v Holešově. V Tovačově samém je mu připisována kašna v zámeckém parku se dvěma putti, patrně převezenými ze Střílek, a socha sv. Václava tamtéž.
V Tovačově působil rovněž malíř Jan Antonín Nevídal, snad zde narozený r. 1713 (zemřel 1777 v Hulíně). Známý je jeho obraz sv. Hostýna (1747), sv. Jiří v tovačovském hřbitovním kostele (1761) a Povýšení sv. Kříže v boční lodi kojetínského kostela. Jsme-li u zajímavých postav té doby, je nutno připomenout i ctihodného měšťana Josefa Zelenku, který v roce 1733 vydal v Praze spis "Zaklínač aneb bič ďábla" určený k "odhánění zlých duchů, kteří se při pokladech nacházejí." Daleko přízemnější zájmy, svědčící však o výrazném technickém nadání, měl aquaeduktor, tj. "vodovodář" Antonín Hašek, který se do Tovačova přiženil jako mistr tesař r. 1757. Jeho životním dílem byla stavba městského vodovodu, zásobujícího zámek i městskou kašnu vodou po více jak sto let. Vodojem byl umístěn v zámecké věži. Za svůj počin byl dotyčný výslovně zproštěn povinnosti robotovat (zemřel 1781).
Za válek Marie Terezie s Tovačovem byl dotčen rovněž Tovačov. Zámek byl obsazen a pruský velitel požadoval 28. března 1742 po místním faráři a kaplanu 2 000 zl. a po vrchním Růžičkoví kontribuci 60 000 zl. za celé panství.
V druhé polovině 18. století, kdy panství od roku 1763 držel hrabě František Josef Kuenburk (Kühnburg), docházelo v Tovačově znovu k intenzivnějšímu stavebnímu dění. V městečku a okolí působilo několik stavitelů: V 60. letech to byl Antonín Křoupal von Grünenberg a Kryštof Meywald, v dalším desetiletí Václav Beda z Olomouce a konečně v 90. letech Jan Herberger z Kroměříže. Na zámku bylo r. 1766 dokonce postaveno nové křídlo, zničené záhy r. 1783 požárem, při kterém shořela i zámecká věž.
Významné proměny doznal hlavní tovačovský kostel. Farní chrám sv. Václava, gotická stavba připomínaná r. 1359, byl v období 1788 až 1793 zcela přestavěn; získal prakticky svou dnešní podobu o jedné lodi s věží nad chrámovým vchodem. Z vnitřní výzdoby je možno připomenout obrazy vídeňského malíře Dominika Kindermanna, za něž bylo zaplaceno celkem 900 zl., a sochařskou výzdobu Ondřeje Schweigla z Brna. Daleko nejcennějším kusem mobiliáře je však vzácná gotická soška Madony slezského typu, pocházející z 2. poloviny 14. století.
V kostele byl bezprostředně po jeho dokončení pochován majitel panství František hrabě Kuenburk.
Jeho syn Arnošt Josef (1793 - 1832) bojoval léta ve válkách s Francouzi. Přesto však stačil dbát i o rozvoj zděděného majetku. Na pozemcích bývalého Skašovského rybníka nově založil r.1799 kolonii Annín (Annadorf), pojmenovanou po manželce Anně Marii z rodu Chorynských z Ledské, zemřelé již r. 1801. Vlastním jménem pak nazval jinou jím založenou osadu, Arnoštov (Ernestdorf), zřízenou na místě oplockého dvora. Za něj byly roku 1803 sneseny valy kolem městských hradeb a přeměněny v zahrádky, později byly zrušeny i hradby a městské brány. V roce 1811 byla nově zbudovaná kašna na náměstí (připomínaná již r. 1694, se sochou sv. Václava pořízenou r. 1892), a o rok později postavena budova fary.
Napoleonské války se Tovačova bezprostředně nedotkly. Přesto však utrpěl značné škody vinou opakovaných požárů. Např. dne 7. dubna 1802 vyhořelo celé město kromě zámku, fary a školy. Další požáry postihly jednotlivé části obce v letech 1805, 1807, 1808. Dle soupisu měl v r. 1836 Tovačov 1916 obyvatel, žijících v 208 domech; v přilehlém Annově žilo 241 osob v 44 domech. V dalších letech spíše docházelo k úbytku místní populace. V r. 1851 měla obec 1891 obyvatel, z toho 194 Židů.
Zdánlivě neměnný běh života velké hanácké vesnice narušily až události revoluce let 1848-1849, která se jako bouře přehnala celou Evropou. Ani habsburská monarchie nebyla výjimkou. Pod tlakem vzbouřených měšťanů a studentů padl v polovině března 1848 nenáviděný kancléř Metternich; císař slíbil dát říši ústavu, dobově konstituci. Zároveň byla zrušena cenzura knih, vyhlášena neomezená svoboda tisku a povoleno organizovat národní gardu. Především pak byla za náhradu zrušena robota. Rolníci se tak mohli vyvázat ze vztahů, po staletí brzdících jejich životní aktivitu, a zejména vystupovat jako svobodní lidé, zodpovědní sami za sebe.
Jak prožívali ony události obyvatelé městečka, dosud přesně nevíme. Převratné zprávy z okolního světa k nim pronikaly spíše ze zpožděním, ale pak o nich jistě hovořili. O to více je muselo zajímat to, co se dělo v blízkém okolí, např. spory v národní gardě v Přerově, příjezd císaře Ferdinanda do Olomouce nebo jednání říšského sněmu; zasedajícího od listopadu 1848 v Kroměříži. Je možné, že při nějaké příležitosti se do uvedených měst dostali a přivezli zpět mnoho zajímavých novinek, které dávali k dobrému při posezení se sousedy u pivního džbánku, např. ve známém hostinci "U tří králů". Že by. však v obci byla zřízena národní garda, tento typický projev doby a měšťanského chápání revoluce, pravděpodobné není.
Neblahý konec let 1848 - 1849 si tovačovští ovšem mohli připomínat vždy při setkání s Leopoldem Hranáčem, žijícím v městečku u příbuzných na mlýně. Jako student techniky a člen spolku "Markomania" byl dotyčný v roce 1848 účasten bojů na pražských barikádách. Po potlačení povstání, odsouzen k smrti, uprchl do Dalmacie, kde byl posléze poznán a vydán rakouským úřadům. Trest smrti mu byl zmírněn na osmnáctiletý těžký žalář v kasematech komárenské pevnosti na Slovensku. Roku 1856 byl omilostněn a s podlomeným zdravím se vrátil do Tovačova, kde dále mlynařil spolu s bratrem Aloisem.
Stejně aktivní byl za revoluce i tovačovský rodák Arnošt Förchtgott Tovačovský (1825 - 1874). Jeho otec Josef Förchtgott byl půl století (1810 - 1860) rektorem místní dvoutřídní školy. Umožnil synovi studium na gymnáziu, filozofii a právech v Olomouci, kde se zejména pod vlivem prof. Aloise Vojtěcha Šembery horlivě zapojil do národně českého hnutí. Rok 1848 přivítal: Byl členem politického spolku - Slovanské lípy, stál v čele jedné ze studentských legií, požadoval rovnoprávnost českého jazyka s němčinou. Po opadnutí revoluční vlny odešel na podzim 1851 do Vídně, kde se trvale věnoval svému životnímu poslání, hudbě a zpěvu, pro které měl skvělé nadání projevované od mládí. Je autorem mnoha skladeb, z nichž některé téměř zlidověly a ve své době měly velký ohlas, jako "Přijde jaro přijde". Jeho památku připomíná pamětní deska na rodném domku, odhalená 15. srpna 1876.
Perzekuce po potlačení revoluce a následná léta Bachova neoabsolutismu znamenala pokus o restauraci mocenských poměrů v monarchii. Byl to však pokus odsouzený k zániku. Liberální měšťanstvo a podnikatelé se hlásili o svá práva a podíl na mocenském systému říše v podmínkách dovršující se průmyslové a zemědělské revoluce. Vojenské neúspěchy v Itálii si vynutily i obnovení ústavnosti, kodifikované tzv. Říjnovým diplomem z roku 1860 a vydáním únorové ústavy o rok později. Šedesátá léta 19. století byla rovněž ve znamení emancipace českého národa, kulturní i hospodářské. Výrazným projevem této aktivity bylo zakládání četných spolků. Nový vítr zavál rovněž v Tovačově. Roku 1863 byla v místě zřízena Občanská beseda s 51 členy, z toho 20 z blízkého okolí. Předsedou byl zvolen kooperátor Jan Schneider. Z jejího podnětu došlo o rok později (28. srpna) k založení Občanské záložny, prvního místního peněžního ústavu. V čele ústavu stál František Škobrtal. Významnou postavou záložny byl především Rudolf Štéger, který se významně angažoval v hnutí záložen na Moravě vůbec. Z jeho podnětu byl rovněž svolán na 25. srpna 1867 první sjezd kontribučenských záložen do Kroměříže, kde pronesl hlavní referát o jejich stavu a vývoji. Záložna významně přispěla drobnými úvěry k obnovení hospodářského života v Tovačově v roce 1866. Za prusko-rakouské války se město se svým okolím stalo 13. - 15. července místem řady vojenských půtek. Největší škody utrpěl 71. uherský pěší pluk Leopolda II., vévody z Toskány. Rakouské ztráty činily 265 mrtvých, 181 pohřešovaných a 339 raněných, pruské celkově 306 osob. Místa bojů dodnes připomíná řada pietně udržovaných pomníků. Z nich nejznámější je ústřední pomník obětem bojů, odhalený 13. října 1867 na místě, kde za bitvy měl stanoviště štáb hlavního velitele rakouských vojsk polního zbrojmistra Benedeka. Pruskou účast zase připomíná mohyla s pomníkem padlého pruského majora E. V. Behra. Prusové navíc přivlekli do Tovačova choleru, která si vyžádala 78 obětí.
Změněné poměry signalizovalo i založení místního hospodářského spolku. Uvolnění bývalého poddaného z feudálních vztahů vedlo k jeho ekonomické nezávislosti a bylo předpokladem k postupnému růstu jeho sebevědomí jako plnoprávného člena společnosti. Masy rolníků se ovšem jen zvolna probíraly ze staleté letargie a jen pomalu si uvědomovaly, co nové postavení obnáší. Asi největší překážkou byla jejich všeobecná nevzdělanost, lpění na starých tradicích, zarážející nechuť měnit cokoliv na zavedeném způsobu života. Cestu k poznání měly řešit právě hospodářské spolky. V Tovačově o jeho založení usilovala skupina měšťanů již v roce 1865, válka však záměr oddálila, a tak se rolníci sešli na první valné hromadě teprve 4. března 1867. Významné místo ve spolku sehrával Eduard Hranáč, starosta města.
O zrychlující se dynamice života v Tovačově v 2. polovině 19. století svědčí i růst populace. V roce 1900 v místě žilo 3009 osob, z toho se k české národnosti hlásilo 2906 osob, k německé 57 a k jiné (převážně židovské) 46 osob. Město však mělo až do 90. let stále spíše zemědělský charakter. Ostatně, dominantním podnikem byl skutečně jen místní velkostatek. V roce 1885 vykazoval 3464 ha plochy, z toho 1177 ha lesů. Z průmyslových podniků provozoval pouze pivovar, palírnu, pilu a cihelnu.
K podstatné změně došlo teprve v posledním desetiletí končícího 19. století.V roce 1887 panství zakoupil za 2 700 000 zl. velkoprůmyslník David Guttmann, majitel uhelných dolů v Ostravě a významný podílník Severní dráhy císaře Ferdinanda. Starobylý zámek mu měl sloužit především k osobní reprezentaci. Proto bezprostředně přistoupil k rozsáhlým opravám: obnovil věž v původní podobě a přistavěl k ní schodiště. Podle plánů vídeňského architekta Maxe Fleischera pak nechal vystavět (1890 - 1892) další křídlo v novorenesančním slohu. Spolu s opravami z r. 1924 tak zámek definitivně získal svou dnešní podobu s dispozicí dvoupatrové čtyřkřídlé budovy kolem nepravidelného dvora.
David Guttmann však panství kupoval i s podnikatelským záměrem. Místní pole optimálně vyhovovala pěstování cukrové řepy a z ní také dotyčný chtěl těžit. Přestože v okolí existovalo několik velkých cukrovarů, např. v blízkém Kojetíně či Chropyni, rozhodl se řepu zpracovávat ve vlastním podniku. Stavba v Anníně započala v roce 1890 a dokončena byla o rok později, kdy také proběhla první kampaň. Zpracovávalo se přibližně 4000 q řepy denně, celkem za sezónu 350 000 - 400 000 q. Rentabilnost podniku ovšem zpochybňovala jedna věc: vysoké náklady na dopravu surovin. Guttmann proto postupně prosadil, aby v roce 1895 byla vybudována místní železniční trať Kojetín - Tovačov.
Tak začalo výraznější zprůmyslňování Tovačova, pokračující až do 1. sv. války zřizováním dalších, spíše menších podniků: Družstva sladovna a sklad piva (od 1901), mlýn, elektrárna a pila (1905), výroba lihovin a sodové vody (1910), parní mlékárna (1911), výroba houněné obuvi (od 1896, v r. 1910 - 150 zaměstnanců), výroba cementového zboží (1911), Rolnický mlýn a nákupní družstvo (od 1908). V roce 1910 dosáhl Tovačov také nejvyššího počtu obyvatel ve své historii - žilo v něm celkem 3156 osob.
Vznik průmyslové civilizace znamenal i vznik nového světa, světa pohybu a existenčního rizika, obchodu a podnikání i netušených možností, příkrých vzestupů i pádů. Svou dravostí však zároveň znamenal zánik tradičních lidových hodnot a lidové kultury i v národopisné oblasti, v níž Tovačov leží, tj. Hané.
O ní se první zmínka objevila roku 1552 v díle olomouckého biskupa a humanisty Jana Dubravia "Historie království českého". Později byla pro některé zemí zaslíbenou, jak psal kojetínský kantor Tomáš Kuzník ve "Vzdychání lidu hanáckého" někdy ve 40. letech 19. století
"Haná slavná je krajena nade všecke krajene, Só to města a městečka a hodny dědine, Haná nová Palesténa, Morava je Jordán..."
Jindy byl zase Hanák symbolem loudavosti a pohodlnosti. Svou ironií se o něj otřel v epigramu z roku 1845 i Karel Havlíček Borovský:
"Hanák, velké panák,
ztěžka vekračoje,
jednó nohó drohó
kpředo postrkuje."
Později, za revoluce let 1848 - 1849, kdy zasedal na říšském sněmu v Kroměříži a poznal místní venkovský lid z vlastní zkušenosti, názor na něj radikálně změnil.
Hanák byl především zemědělcem přísně dodržujícím řád rolnického života. Základní hodnotou mu byla země, z níž vyrůstal a jež ho utvářela. Revoluce narušila tradiční společenské vazby konzervativní hanácké vesnice a po prvním náporu průmyslové civilizace se začal celý svět Hané postupně hroutit. Hanácký folklór, tradice, kroje, písně a tance však zůstaly naštěstí uchovány v lidské paměti díky dokumentačnímu úsilí významných národopisných pracovníků, mezi něž patřila i tovačovská rodačka Františka Xavera Běhálková (1853 -1907). Jejími cennými sbírkami se dnes chlubí mnohá moravská muzea. Evokaci na dobu staré Hané v nás vzbuzují i díla malířky Marie Gardavské (1871 - 1937), žijící v Kojetíně, z jejichž akvarelů a olejů se dívají v krásné barevnosti dávno zaniklé lidové typy, s nimiž se kdysi bylo možno setkávat i na tovačovských jarmarcích a při jiných příležitostech.
Jak vzdálené tomuto všemu bylo válečné běsnění, které vypuklo v roce 1914! Přes smrt řady tovačovských občanů na různých frontách 1. sv. války s ním byl nakonec spojen zánik starého Rakouska - Uherska a vznik samostatné Československé republiky. Převrat proběhl v místě prakticky až 29. října, v klidu a pokoji.
Jedním z výrazně demokratizačních činů nového státu bylo provedení pozemkové reformy na Guttmannově velkostatku. Rozparcelováno bylo a malorolníkům se dostalo celkem 1998 ha zemědělské půdy. V politickém systému si ve 20. letech vedoucí místo udržovala lidová strana. Ve volbách v roce 1935, v době zvyšujícího se ohrožení republiky nacistickým Německem, zvítězili výrazně agrárníci před živnostenskou stranou, KSČ, lidovci a sociálními demokraty. I nadále největším podnikem v městě zůstával cukrovar, který byl v roce 1927 porolničen, modernizován a za kampaně zpracovával denně přes 10 000 q cukrové řepy.
Za 2. sv. války zažil Tovačov jedno z nejtemnějších období své historie. Motorizované hlídky Wehrmachtu obsadily 16. března 1939 radnici a poštovní úřad. Za několik měsíců poté zřídila okupační správa na zámku, jehož majitel prozřetelně uprchl, tzv. Unsiedlungslager pro Němce z Besarabie a Rumunska. Celkem 22 rodin bylo postupně usídleno na zemědělských gruntech v okolí.
Přestože k výraznějším formám odporu v Tovačově nedošlo, měl i on velké ztráty na lidských životech. Perzekuce postihla především místní židovskou komunitu. Celkem 48 osob bylo odvlečeno nejprve do sběrného tábora v Olomouci a z něj pak většina dne 26. června 1942 odvezena transportem označeným AAF do Terezína. Nejstarší z nich byla Rozalie Weissová, narozená v r. 1846, nejmladší tříletá Anitka Storchová. Odkud pak vedla cesta do koncentračního tábora - většina tovačovských Židů zahynula v Osvětimi. Genocidu přežily pouze dvě ženy, Gerta Fleischmanová a Hilda Benediktová.
Terorem bylo postiženo také české obyvatelstvo. 17 osob bylo z různých důvodů popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech. Dalších sedm osob se stalo obětí bombardování dne 30. dubna 1945. Rovněž osvobozovací boje si vyžádaly velké oběti. Němci se totiž za každou cenu snažili udržet oblast Přerova a Olomouce s důležitými komunikačními uzly. Bezprostředně u Klenovic dokonce probíhala rozsáhlá tanková bitva. Do 8. května, kdy byl Tovačov osvobozen, padlo v městě a jeho blízkém okolí asi 70 německých, 42 ruských a 34 rumunských vojáků. Byla to nesmyslně krutá daň v době, kdy porážka Německa byla více než jasná. Památku osvoboditelů připomíná pomník v parku na Široké ulici, zhotovený podle návrhu ak. sochaře Cyrila Zatloukala.
II. Tovačov po 2. světové válce v zápisech obecních kronik.
Antonín Indrák st.
Ing. Vladimír Velický
8. 5. 1945 - uzavřením příměří utichl hřmot tanků a poslední dělová rána byla vykřičníkem nad strašným šílenstvím 2. světové války, která trvala 5 roků, 8 měsíců a 8 dní.
Rozkvetlé šeříky symbolizovaly mír a svobodu. Všude i v Tovačově byla radost a chuť rozběhnout se k toužebným cílům, které válka brzdila.
Obyvatelé Tovačova jásali a s radostí šli vstříc svobodě.
Co pro Tovačov a jeho obyvatele následovalo? To podstatné nám přiblíží kronikáři v. městských kronikách:
8.května 1945 správu města přebírá Národní výbor s předsedou Miroslavem Šromem. Obnovena vlaková doprava z Tovačova do Kojetína.
Dekretem prezidenta republiky Dr. E. Beneše byly v roce 1946 pozemky velkostatku D. Guttmanna rozparcelovány a přiděleny zemědělcům k doplnění hospodářství do 6 ha půdy, se zbytkem půdy - vč. dvorů Viklice a Ludvikou utvořili dosavadní zaměstnanci Výrobní zemědělské družstvo.
V březnu 1946 nabízí stát k prodej i tovačovský zámek - uchází se o něj Charita Přerov, Lesní správa, podán i návrh, aby zámek přijalo město, ale zástupci města se obávají neúnosného břemene.
26. května 1946 první poválečné volby, předsedou MNV se stává Adolf Uher.
V červnu 1947 přijat protokol o obnovení Křenovského rybníka (realizováno až 4. 5. 1949). V září 1947 znovu obnoveny zvony v kostele sv. Jiří na hřbitově, které byly za války likvidovány.
15. února 1948 přivítali tovačovští občané u bývalé sokolovny ministra zahraničí Jana Masaryka, který projížděl Tovačovem do Ivaně k odhalení pomníku padlých ve 2. světové válce.
Ministerstvo zemědělství - dopisem z 28. 6. 1948 přiděluje dle § 7, odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. do vlastnictví města zámeckou budovu spolu s dalšími vyjmenovanými nemovitostmi.
Dnem 1. ledna 1949 zavedeno krajské zřízení - náš Olomoucký kraj má 12 okresů, 788 obcí a 580.490 obyvatel. Zároveň zřízen okres Kojetín s 38 obcemi a 27.793 obyvateli. Tovačov měl v tomto roce 2.850 obyvatel.
Od 1. ledna 1950 se uzavírají sňatky na MNV.
1. listopadu 1950 zřízena školní jídelna ve zrušeném hostinci "Na pořádce".
27. června 1951 obnoven rybník Kolečko a po sklizni zemědělských plodin se začíná se stavbou Hradeckého rybníka - (napuštěn v roce 1952).
V roce 1952 přejímá MNV matriky z farního úřadu - od roku 1688, 14. 6. 1952 zřízena v zámku obřadní síň.
6. 2. 1953 podepsalo 45 zemědělců přihlášku do družstva.
V červnu 1953 zřízeno družstvo Jednota se sídlem v Tovačově, mělo 22 prodejen pro 3.900 obyvatel v Tovačově, Klopotovicích a Věrovanech.
V květnu 1954 volby do Národních výborů předsedou MNV Tovačov se stává Antonín Přikryl.
V noci z 22. na 23. listopadu 1954 vyhořel cukrovar v Anníně.
V březnu 1956 - při povodni na řece Moravě je ledovými krami stržen Markův most. Most přes Moravu do Přerova je natolik poškozen, že musel být zastaven provoz - autobusy jezdily přes Věrovany.
V roce 1957 uvažuje Ministerstvo stavebnictví zřídit závod na prefabrikované stavební dílce na místě vyhořelého cukrovaru - do roku 1959.
1. 10. 1958 se stává předsedou MNV Josef Klíc.
V roce 1959 se podstatně zvyšuje těžba štěrkopísku ve Skašově podnikem "Těžba štěrkopísku v Olomouci" a vzniká nový závod na výrobu mostních prefabrikátů (dnešní Dopravní stavby); zrušen tovačovský mlýn a přeměněn na "Biokrmu".
Po volbách 12. 6. 1960 se stává předsedou MNV Antonín Bujgl.
1. 7. 1961 zřízen v Tovačově okresní archiv, archivářem je jmenován p. Bohumír Šteger.
V roce 1962 dokončena výstavba mateřské školy na Široké ulici.
V roce 1963 má Tovačov s Annínem a Cvrčovem 615 domů a 2.710 obyvatel.
V roce 1964 rozebrána bývalá Přečkova dřevěná pila, rameno mlýnského náhonu pro pilu zavezeno.
Oprava zámeckých valů provedena v roce 1965 .
1. 6. 1966 předána místní část Tovačova, Cvrčov, Lobodicím.
Při budování betonových základů v Prefě nalezen popelnicový hrob a po následném archeologickém průzkumu nalezeno 17 popelnicových hrobů.
V důsledku politických událostí v roce 1968 se ani v Tovačově nekonaly připravované volby a tehdejší MNV pracoval v prodlouženém období. V tomto roce dokončena výstavba Markova mostu, dokončena výstavba 96 bytových jednotek na sídlišti u sokolovny.
Zahájena výstavba městského vodovodu.
24. června 1969 vyhořela sladovna ve Cvrčově.
V roce 1969 pokračuje výstavba závodu na těžbu štěrkopísku ve Skašově - proinvestováno 4. mil. Kč, pokračuje modernizace a výstavba moderních linek v závodě Prefa, který má 406 zaměstnanců.
15. 10. 1970 navštívil Tovačov v rámci jednodenní návštěvy na Přerovsku - prezident republiky Ludvík Svoboda - prohlédl si JZD a zámek.
19. 12. 1970 - na slavnostním plenárním zasedání MNV předán městu Tovačov zástupcem KNV statut města a městského národního výboru.
1 .7. 1970 uveden do zkušebního provozu nově vybudovaný závod pro těžbu štěrkopísku ve Skašově - nákladem 80 mil Kč s produkcí 1.300.000 m3 ročně. Závod Prefa zahajuje provoz moderní linky na výrobu stropních panelů.
V listopadu 1971 se konají volby, vč. voleb do Městského národního výboru zvoleno i 33 poslanců, předsedou MěNV zůstává Antonín Bujgl.
JZD dokončuje výstavbu víceúčelové sušárny, zahajuje výstavbu dalších šesti bytových jednotek.
V srpnu 1971 se konaly oslavy 650 let města Tovačova.
V roce 1972 instalováno ústřední topení v základní škole, vč. sociálního zařízení, přístavba sokolovny, ukončena rekonstrukce autobusového nádraží. V zámku restaurovány erby bývalých šlechtických rodů majitelů zámku a panství - ak. sochařem Milanem Sommerem.
16. listopadu 1973 vzpomínkový večer v sále kina - 120. výročí narození Xavery Běhálkové - sběratelky hanáckých písní a tanců, zakladatelky hanáckého národopisu.
JZD dokončuje v srpnu 1973 novou administrativní budovu.
15. ledna 1974 se v sále sokolovny uskutečnilo sloučení JZD Tovačov, JZD Oplocany, JZD Lobodice, s výměrou 1930 ha zem. půdy a 70 ha lesa. Družstvo zahajuje adaptaci objektů zakoupených od ČSAD na Podzámčí.
V provozovně štěrkovny a pískovny Olomouc se uskutečnila v posledních 3 letech další modernizace, v roce 1974 vytěženo 1,705.000 m3 v hodnotě 53 mil. Kčs, docílena těžební hloubka až 28 m, po železnici přepraveno 935.000 m3, pro výstavbu Metra v Praze odjíždí každý třetí den jeden vlak štěrkopísku.
V zámku bylo otevřeno 13. 9. 1975 ve 12 místnostech zemědělské muzeum - v prostorách bývalého národopisného muzea a obrazové galerie.
V roce 1976 dochází k připojení Oplocan k Tovačovu jako jeho místní části - (k 1. 5. 1976).
15 bytových jednotek v areálu zámku je převedeno Vlastivědnému ústavu Přerov.
Pokračuje výstavba nové mateřské školy, dále generální oprava základní devítileté školy - s celkovým předpokládaným nákladem 1.200.000 Kčs (nové střechy, omítka, okna, podlahy, soc. zařízení).
V říjnu 1976 volby do zastupitelských sborů všech stupňů. V Tovačově zvoleno 60 poslanců do MěNV, předsedou MěNV zvolen Zdeněk Fojt, průměrný věk poslanců se snížil z 46 na 36 let.
V místním kině se uskutečnilo v tomto roce 290 představení, 12.513 návštěvníků, celkové tržby 39.797 Kč. V knihovně k dispozici 4344 knih, počet vypůjčených 10.352. Čtenářů je 434.
V provozovně Dopravních staveb pokračuje rozsáhlá rekonstrukce se zaměřením na technologii výroby spec. dílů na dálniční mosty.
Dokončen vodovod v Oplocanech.
V roce 1.977 dochází k dalšímu sloučení JZD (Tovačov, Lobodice, Oplocany, Polkovice), výměra 2511 ha zemědělské půdy, 806 členů - z toho aktivně činných 446.
V průběhu roku přemístěna knihovna z budovy radnice do nových prostor v nynější ulici Široká.
2. 9. 1977 byla ukončena výstavba a slavnostně otevřena nová mateřská škola. Má 4 oddělení s kapacitou 140 dětí.
V roce 1978 přesunují Štěrkovny a pískovny těžbu (s výjimkou 1 bagru) do lokality za Bečvou u Troubek, ale ještě v katastru města Tovačova.
V noci na 30. 11. se protrhla hráz mlýnského náhonu a voda zaplavuje část Podzámčí.
V roce 1979 se Městský národní výbor stěhuje z radnice na náměstí do prostor v budově bývalé mateřské školy.
V roce 1980 se uskutečnilo sčítání lidu, domů a bytů. V Tovačově, vč. místních částí, je k 1. 11. 1980 trvale přihlášených 3253 obyvatel, ekonomicky aktivních je 1611 - z toho 893 mužů a 718 žen, Tovačov má celkem 763 domů.
10. února zahájena demolice bývalé mlékárny v Denisově ulici a zahájena příprava pro výstavbu nákupního střediska.
30. května 1981 byl vypraven poslední vlak s osobní přepravou z Tovačova do Kojetína a vlaková osobní přeprava nahrazena autobusem.
Zřízena nová automatická telefonní ústředna pro 800 účastníků.
16. března 1981 povodeň na Moravě a Bečvě, zatopeny spousty hektarů půdy na tovačovském katastru.
V roce 1981 se konají volby do zastupitelských sborů všech stupňů, zvoleno 60 poslanců, předsedou MěNV zvolen Zdeněk Fojt.
V roce 1982 zrušena výroba krmných směsí v bývalém mlýně (Zemědělský nákupní a zásobovací podnik), dále zrušen sklad Textilu a ukončena činnost Strojního a vývojového závodu n. p. Prefa Olomouc.
Dokončena výstavba nové benzinové stanice vč. parkové úpravy. Do provozu uvedena nová čistírna odpadních vod.
Byla dokončena výstavba nové sportovní haly a tato byla 25. 9. 1982 slavnostně otevřena.
9. října 1982 otevřen Klub důchodců v dvorním traktu objektu budovy Městského úřadu.
V únoru byla zahájena demolice domu č. 175, 176 vedle Domova důchodců, zmizel tak někdejší tzv. "Kozí rynk" (kde v pernštejnských dobách stávaly městské lázně). Červenec 1982 byl nejteplejším měsícem za posledních 200 let.
V roce 1983 zahájena stavba sociálního zařízení a čekárny na autobusovém nádraží ČSAD z prostředků SmKNV - (cestovní ruch).
V Oplocanech provedena rekonstrukce městského rozhlasu a veřejného osvětlení a oprava městských komunikací.
Zahájeny práce na výstavbě nákupního střediska, v Anníně provedena demolice bytového domu bývalého cukrovaru - č. 55 (rozšiřování jeřábové dráhy závodu Prefa).
Uzavřena Mateřská škola v Oplocanech z důvodů nevyhovujících prostor a malého počtu dětí.
Zřízen Stavební úřad jako součást MěNV pro obce Tovačov, Lobodice a Oplocany.
V roce 1984 fungují "Drobné provozovny" jako samostatná organizace MěNV, zakoupen specielní vůz pro svoz pevného domovního odpadu, svoz 1 x týdně i pro obce Troubky, Brodek, Ivaň, Lobodice, Oplocany.
JZD proinvestovalo 14,1 mil. Kč - především na stavbu velkokapacitního kravína v Polkovicích.
Středisko státního rybářství Tovačov je začleněno do střediska N. Dědina (u Uničova).
V roce 1985 je zahájena stavba nového zdravotního střediska, dále rekonstrukce Hasičské zbrojnice.
Počet strávníků v jídelně základní školy se pohyboval v letech 1980 - 1985 mezi 340 - 430 strávníky, v jídelně mateřské školy je dalších 100 strávníků.
10. 10. 1985 zemřel Bohumír Šteger; vlastivědný pracovník a spisovatel, správce tovačovského muzea v rámci Muzea J. A. Komenského Přerov a správce archivu.
Zahájena úprava náměstí, 21. -22. 3. 1985 vykáceny lípy na náměstí.
Pokračují opravy střech zámku, vč. první Pernštejnské věže, která dostává novou měděnou krytinu.
V roce 1986 volby do zastupitelských orgánů všech stupňů, zvoleno 60 poslanců do MěNV, předsedou zvolen i nadále Zdeněk Fojt. Počet obyvatel k 31. 12. 1986 činil 3164 osob.
28. února 1986 otevřeno Nákupní středisko Jednoty, vč. učňovského střediska.
MěNV kupuje od ZNZP budovu bývalého mlýna s cílem soustředění Drobných provozoven a služeb.
Město obdrželo Čestné uznání 1. stupně České vlády za období 1980 - 1985 v kategorii měst do 20.000 obyvatel + peněžní odměnu 200.000 Kčs.
Započato s přestavbou místního hřbitova.
V rámci 110 let trvání Hasičského sboru otevřena rekonstruovaná hasičská zbrojnice.
V roce 1987 v provozovně Dopravních staveb v Tovačově dokončena výroba dílů pro první zavěšený prefabrikovaný betonový most na dálnici u Poděbrad.
Dokončena výstavba a kolaudace zdravotního střediska - v hodnotě 5,2 mil. Kčs, odpracováno 64.000 brigádnických hodin, z toho 14.356 zdarma.
V roce 1988 dokončena rekonstrukce místního hřbitova, provedena rekonstrukce vozovky (původních velkých dlažebních kostek) od mechanizačního střediska JZD po hlavní silnici.
V roce 1989 zahájena adaptace domu č. 5 na kino a rozsáhlé opravy Domova důchodců.
15. 6. 1989 sejmuta pamětní deska z budovy staré sokolovny a z důvodů porušení statiky budovy provedena 21. 6. 1989 demolice budovy sokolovny.
V závěru roku utvořeno i v Tovačově Občanské fórum, vycházející z celostátních aktivit a celospolečenských a politických změn v listopadu 1989.
V souvislosti s politickým vývojem po listopadu 1989 dochází i v životě města k řadě událostí a změn.
8. - 9. 6. 1990 se konaly parlamentní volby do Sněmovny lidu, Směmovny národů a České národní rady s účastí 98,13% zapsaných voličů v Tovačově.
Na 24. listopad 1990 vyhlášeny volby do Městského zastupitelstva, účast 81,6% zapsaných voličů, zvoleno 15-ti členné Městské zastupitelstvo.
Ustavující schůze Městského zastupitelstva se konala 8. 12. 1990, zvolena Městská rada a starosta města p. Vladimír Vybíral, zástupce starosty p. Zdeněk Fojt. Dle zákona ČNR 367/ 1990 O obcích jmenován tajemník Měst. úřadu - Ing. Vladimír Velický.
Koncem r. 1990 první soukromé obchody a provozovny služeb. Osamostatňuje se závod Prefa, vzniká státní podnik Prefa Tovačov a založena společnost s r. o. Topos Tovačov.
V roce 1991 nákladem 931 tis. Kč dokončena rekonstrukce domu č. 5 na kino, které zahájilo provoz 21. 9. 1991. Dokončena oprava střechy bývalé radnice a zahájena postupná rekonstrukce radnice, vč. sousedního domu č. 11, zakoupeného již dříve městem.
Provedena nová kanalizace Nádražní ulice, vč. přečerpávací stanice u zdravotního střediska.
Rozšiřuje se počet dalších soukromých obchodů, provozoven a služeb.
Střední odborné učiliště stavební od 1. 1. 1991 je samostatnou státní příspěvkovou organizací s právní subjektivitou.
Komerční banka - pobočka Přerov zřizuje na náměstí v domě č. 25 jednatelství, dále schválen záměr výstavby pobočky KB na místě bývalé budovy sokolovny.
Státní rybářství Přerov - středisko Tovačov dociluje výlov 2250 q ryb a zisk 3 mil. Kčs.
Pod záštitou starosty města se koná na podzim Mistrovství ČSFR záchranných kynologických brigád.
Počet obyvatel Tovačova k 31. 12. 1991 - již bez Oplocan - 2.638.
V roce 1992 pokračuje generální rekonstrukce radnice na náměstí, vč. fasád, dále pak ostatních domů na náměstí v majetku města, opravena a uvedena do provozu kašna na náměstí a po celém městě vybudovány bezbariérové přechody.
Kostel sv. Václava je opravován, vč. nové fasády.
Opraven můstek přes Splavskou, na kanalizační větvi C uvedena do provozu přečerpávací stanice.
17. srpna 1992 zahájena první etapa plynofikace města.
Volby do Federálního shromáždění a ČNR se konaly 5. a 6. června 1992, účast 85,69% voličů našeho města.
V Tovačově obnoveno dle nového zákona o myslivosti Honební společenství majitelů honebních pozemků - ustavující schůze 5. 12. 1992.
Od 1. 10. 1992 vzniká a.s. Štěrkovny a pískovny Olomouc - provozovna Tovačov.
V místě bývalé sokolovny byla 15. 6. 1992 zahájena a 30. 10. 1992 ukončena novostavba Komerční banky (expozitura Tovačov) - provoz zahájen 2. 11.1992.
12. 2. 1992 se sešli v Tovačově zástupci města, Památkového ústavu Olomouc, Okresního vlastivědného muzea Přerov a Okresního úřadu - referát kultury s tím, že město požádá o převod objektů zámku do vlastnictví města (jako historický majetek).
Rok 1993 je rokem vzniku nového státu České republiky - po rozdělení bývalého Československa. Ustaveny nejvyšší orgány zákonodárné a výkonné moci - parlament a vláda, prezidentem ČR znovu zvolen Václav Havel. Přijímána řada nových zákonů.
Od 1. září 1993 se úřaduje po 17 letech opět v nově rekonstruované radnici na náměstí, kde je sídlo Městského úřadu. Přízemí radnice město pronajalo České spořitelně, zadní části bude využito pro místní knihovnu. Přízemí domu č. 11 pronajalo město pro obchodní činnost (potraviny, služby).
K 31. březnu 1993 zrušeny Drobné provozovny, svoz pevného domovního odpadu zajišťuje firma SISKO z Přerova.
K 1. dubnu 1993 privatizován s. p. Prefa Tovačov na základě projektu společnosti s r.o. Topos Tovačov.
V květnu zahájena oprava hotelu "U tří králů", který byl Jednotou vrácen městu, ukončena v září 1993 nákladem 318 tis. Kč.
V závěru roku přemístěna lékárna do přízemních adaptovaných prostor domu č. 10, který je majetkem města, provoz lékárny zahájen v lednu 1994.
16. července se uskutečnily vzpomínkové slavnosti výročí prusko-rakouské bitvy u Tovačova v r. 1866, za účasti oddílů vojenských historických jednotek a Komitétu 1866.
12. listopadu 1993 vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o odstranění stavby dvora Viklic pro účely výstavby sportovního areálu společností KOMIKART.
V období červen - září provedena úprava a předláždění chodníků na náměstí.
V průběhu roku 1993 dochází k vytvoření Soukromé rolnické společnosti AGRO s.r.o. Tovačov, která začala hospodařit od 1. 1. 1994 na 900 ha zemědělské půdy.
Počínaje 1. 10. 1992 docházelo postupně k vyčleňování pozemků Zemědělského družstva Tovačov soukromně hospodařícím rolníkům, což pokračovalo i v roce 1993 a zároveň byl těmto rolníkům vydáván původně do JZD vnesený majetek - živý a mrtvý inventář, vč. majetkového podílu, který jim vznikl transformací družstva. Na zbytku zemědělské půdy hospodařilo Zemědělské družstvo Tovačov.
2. prosince 1993 byla u Okresního úřadu v Přerově zaregistrována "Nadace Tovačovský zámek", která si klade za cíl chránit unikátní historickou památku - tovačovský zámek a podporovat majitele při údržbě a rekonstrukci zámku.
V základní škole zavedeno od 6. 10. 1993 plynové vytápění.
Dnem 1. ledna 1994 přechází tovačovský zámek zpět do majetku města Tovačova.
V roce 1994 zrušen provoz Veterinárního asanačního ústavu ve Věrovanech - v těsné blízkostí katastru Tovačov.
V průběhu roku 1994 dokončena 2. etapa plynofikace města a celková úprava a předláždění náměstí; vč. výsadby javorů a travnatých ploch.
Pokračovaly práce na opravách zámku, především statické zajištění zámecké kaple a arkádového křídla, obnovení nefunkční dešťové kanalizace, obnova části střešní krytiny.
18. a 19. listopadu se konaly komunální volby - zvoleno 15 členů Městského zastupitelstva, které zvolilo pětičlennou Městskou radu.
Starostou znova zvolen Vladimír Vybíral, zástupcem starosty Václav Krajča.
6. 2. 1995 ministr kultury Pavel Tigrid děkuje představitelům Tovačova a tím i městu Tovačov za péči, která se věnuje kulturnímu dědictví.
19. 2. 1995 zemřel tovačovský farář P. Josef Macek, který působil v Tovačově více jak 30 roků. Přičinil se o opravy obou tovačovských kostelů.
Jedním z těchto městeček je i Tovačov. Ne posledním, ne bezvýznamným a ne nepřehlédnutelným. Vždyť jedeme-li z Přerova do Olomouce či z Kroměříže přes Kojetín na Prostějov, náš zrak se při putování krajinou dotkne dříve či později mohutné svislice, vyrůstající ze zdánlivě rovinaté krajiny údolní nivy řeky Moravy, protkané vodními a lesními plochami. Je to slavná "Formosa", Spanilá věž tovačovského zámku, 96 m vysoká a pyšně hlásající slávu dávného panského sídla. Kdo z nás by si přitom zároveň nevzpomněl na půvabnou písničku "Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek ..."
Místo má dávnou historii. Pravěké nálezy, zjištěné při těžbě štěrku či náhodně vykopané v okolí naznačují existenci lidského osídlení z dob, kdy nejsou dochovány písemné prameny. Připomenout lze nálezy z rozsáhlého pohřebiště lidu popelnicových polí v bývalém Podvalí či Panské zahradě nebo nález kostrového mladohradištního pohřbu ženy, uložené na zádech, s přiloženou nádobkou zhotovenou na hrnčířském kruhu, s výzdobou mělkých obvodových rýh nad výduti.
Oblast mezi dnešními městy Kojetínem, Přerovem a Olomoucí musela být kdysi značně nepřístupná. Řeky Morava a Bečva vytvářely v okolí Tovačova složitou vodní soustavu, meandry se měnily místy v bažiny a podmáčené lesy a louky. Nepříznivé terénní podmínky však zároveň zvyšovaly bezpečnost těch, kteří se zde nakonec usadili. Tak se jméno Tovačov objevuje poprvé ve falzu hlásícího se k roku 1203. Na listině jsou jako svědkové uvedeni Pomněn a Vok z Tovačova. Druhý z nich skutečně existoval, neboť ve funkci svědka vystupuje i v jiné, tentokráte pravé listině z roku 1232.
Tovačov měl v tehdejší správní a komunikační struktuře jistý význam. Bylo v něm záhy postaveno panské sídlo s podhradím. Dokládá to rovněž časná existence fary, když k 5. dubnu 1297 je vzpomenut tovačovský farář Jakub. Dne 2. června 1321 čteme poprvé v listině, jíž tehdejší vlastník král Jan Lucemburský zastavil Tovačov s trhovou vsí Kralicemi a osadami Hrdibořicemi, Oplocany, Pivínem, Věrovany a Výkleky za 3000 hřiven grošů českých panu Jindřichu mladšímu z Lipé, slova "Oppidum et munitio", tj. město a tvrz. V roce 1996 si tedy, Tovačov oprávněně připomněl 675 let své městské existence.
Po staletí byl jeho život ovlivňován a určován významnými panskými rody, jimž s okolím patřil. V r. 1327 král Jan Lucemburský zastavil tovačovské zboží znovu. Novým držitelem se stal Bernart z Lipnice, předek významného rodu pánů z Cimburka. Za nich se Tovačov stal hospodářským a správním centrem panství, které se koupí dalších osad a pozemků stále rozrůstalo a nabývalo na významu. Bylo to patrné již za Ctibora I. z Cimburka, zástavního pána na Tovačově od r. 1359. Ze čtyř jeho potomků zůstal v roce 1399 v držení města a přináležejících vesnic Tovačovce, Věrovan, Oplocan, Výkleku, Ivaně, Lobodic, Nenakonic a Rakodav syn Albrecht. Že měl zájem na prosperitě zděděného majetku, svědčí i udělení práva na odúmrť a práva vaření piva a jeho čepování v okolních vsích tovačovským měšťanům v r. 1411.
Nebývale pozvedl prestiž tovačovského rodu Albrechtův syn Jan Tovačovský z Cimburka a vnuk Ctibor II. První z nich byl klíčovou postavou husitského hnutí na Moravě. Původně stoupenec krále Zikmunda prodělal ideovou a náboženskou konverzi v zajetí, do nějž se dostal r. 1420 za bitvy pod Vyšehradem. Od té doby stál neochvějně na straně kalicha, jehož nepřátele potíral v bitvě u Ústí (1426), u Tachova (1427), za tažení na Slovensko a do Slezska, i v řadě drobných půtek na střední Moravě, kdy Tovačov musel ve 20. a 30. letech 15 století nejednou odolávat náporu vojsk olomouckého biskupa Jana Železného nebo Zikmundova zetě Albrechta Rakouského. Tehdy se ukazovala výhodnost místa, jen obtížně dobytného v terénu plném bažin a vodních toků, navíc s postupně vylepšovaným fortifikačním systémem hradu. Vrcholu své kariéry dosáhl tovačovský pán v roce 1437, kdy byl ustanoven hejtmanem Markrabství moravského.
Jen málokdy se v dějinách podaří, aby syn překonal tak úspěšného otce. Ctibor II. Tovačovský (1438-1494) to dokázal. Přesvědčivě to dokládají i slova Františka Palackého; když hodnotil Ctiborův podíl na uzavření míru mezi českým králem Vladislavem Jagelonským a uherským králem Matyášem Korvínem r. 1478 v Olomouci. Morava od následujícího roku sice náležela pod správu uherské koruny, ale Ctibor Tovačovský byl potvrzen ve funkci zemského hejtmana: "Od té doby an král Matiáš pořídku přicházel do Moravy, moc a působení páně Ctiborovo rostlo a zmáhalo se čím dále tím neobmezeněji; stal se vladařem Moravy v plném toho slova smyslu; stavové moravští chodili k němu do Tovačova na porady o zemské dobré, jako ke dvoru nějakého panovníka; chudí i bohatí utíkali se k němu o pomoc ve všech potřebách, a právo i spravedlnost nezdály se míti bezpečí, leda ve slovu jeho."
Byla to skutečně všestranná osobnost: výborný hospodář, diplomat i válečník, právník i náboženský spisovatel, stavitel i politik. Jako přesvědčený utrakvista stál vždy na straně Jiřího z Poděbrad a ten se mu také odměnil nejen podporou jeho politického vzestupu, ale listinou z 26. prosince 1470 Ctiborovi popustil za věrné služby rodové sídlo Tovačov do dědičného užívání. Významně přispěl k nástupu Vladislava Jagellonského na český trůn. Za jeho sporů s Matyášem Korvínem dokázal diplomaticky manévrovat tak, že oba panovníci jej uznali ve funkci zemského hejtmana na Moravě a prakticky mu zemi ponechal i správně i politicky plně v rukou. Jako málokdo ji spravoval k jejímu prospěchu, neboť byl člověkem vysokých morálních kvalit a především stoupencem práva. V roce 1480 zavedl při úřadování do moravských zemských desek místo latiny češtinu. Pomáhal urovnat spory mezi městy a šlechtou smlouvou z r. 1484 o soudních kompetencích městského a zemského práva. Jeho nejproslulejším činem se stalo ale dvousvazkové dílo "Paměť obyčejů, zvyklostí starodávných a řízení práva v markrabství moravském", známější pod názvem "Kniha tovačovská", prakticky v celé zemi uznávaný právní kodex, jakási zemská ústava, formulující právo a moc moravské stavovské obce, ale i suverenitu Moravy, rozdělení společnosti na tři stavy, náboženskou koexistenci různých vyznání í právní vztah k poddaným.
Do moravských dějin se Ctibor Tovačovský zapsal i jiným způsobem. Při přestavbě hradu započaté patrně roku 1483 uplatnil jako u první stavby na sever od Alp prvky nového uměleckého směru, renesance, směřující z Itálie do celé Evropy. Zprostředkující roli sehrál dvůr krále Matyáše, v jehož budínském sídle působila italská kamenická huť. Některého z umělců pozval i Ctibor, aby mu v duchu nových idejí zkrášlil rodové sídlo. Patrně v roce 1492 byla dokončena stavba mohutné věže, jež pro svou krásu byla nazvána "Spanilou". V jejím přízemí je průjezd do zámku s antikizujícím portálem edikulového typu, odkazující na symboliku římské vítězné brány. Nesen je dvěma sloupy s kompozitními hlavicemi. Latinský nápis na portálu připomíná, kdo ji vybudoval, že nese název "Formosa" a letopočet výstavby. Renesanční jsou i okna s mramorovým ostěním ve třetím poschodí věže či méně honosný portál na nádvorní straně věže a nad ním umístěná pískovcová znaková deska s heraldickou symbolikou. Reprezentačním účelům vysokého feudála sloužila jistě i další výzdoba, z níž se dochovalo jen torzo mramorového medailónku, zachycujícího snad Ctiborovu druhou manželku Elišku z Melic (1490).
Mocenský vzestup Cimburků nezůstal bez vlivu ani na poddanské městečko, o jehož prosperitu trvale dbali. Snad už Jan Tovačovský v něm usídlil Židy, vyhnané r .1454 z Olomouce. Jeho syn Ctibor založil v 60. letech 15. století v prostoru dnešního náměstí Nové město a listinou ze 4. 12. 1475 Staré a Nové město sloučil v jeden celek s jedním náměstím a ohrazením. Stanovil rovněž počet konšelů, určil místa konání jarmarků, jaké roboty mají měšťané konat při honech, žních a hrabání sena, kde se mají držet vinné šenky, a že mu při sv. Jiří a sv. Václavu musí odvádět po pěti groších, atd. Pan Ctibor prokázal vůči svým poddaným také humorně lidskou stránku svého ducha. V listině je totiž zmínka o závodech v běhu, které se měly v době jarmarku konat střídavě v Starém a Novém městě. Muži museli jako startovné zaplatit 15 kr. Zdá se, že jarmarečních her se mohly zúčastnit rovněž ženy - za 2 groše soutěžily o 6 loket kanutu (látky). Je možné, že i touto cestou chtěl tovačovský vladař odstranit spory a nevraživost mezí starou osadou a nově založenou částí, přičemž "K těm jarmarkům měšťané společně mají vůl krmný zjednati a k závodu postaviti ..."
Rovněž formálně se dostalo Tovačovu významných privilegií. Od r. 1473 měl právo pečetit zeleným voskem a právo dvou trhů. O dvě desetiletí později (1492) získal nejen právo pečetit červeným voskem, ale k dosavadním jarmarkům král Vladislav II. připojil další dva a především v listině z 18. února potvrdil městu jeho starý znak: Na modrém štítě stojí na zeleném trávníku dvě okrouhlé věže, každá s jedním oknem v dolním a dvěma obdélnými okny v horním patře, s cimbuřím o třech stínkách a s valbovou střechou se dvěma makovicemi. Pravá věž je červená, levá bílá. Mezi věžemi stojí na trávníku erb pánů z Cimburka, totiž štít se šesterým cimbuřím střídavě v barvě stříbrné a červené; na štítku spočívá kolčí helm en face s červeno-bílými pokryvadly a se třemi pavími péry v klenotu.
Malý portrét velkého feudála uzavřeme slovy současného historika Josefa Války. Stejně jako Palackého hodnocení, ač mezi nimi uplynulo půldruhého století, i ono dokládá trvalý a nadčasový význam pozoruhodné postavy tovačovského vladaře: "jako muž, který bojoval o moc, o moc osobní i svého stavu, tento boj nejen vedl, ale i promýšlel, byl zemským hejtmanem, soudcem, podnikatelem, vrchností, ale také právníkem a literátem. Je to velmi vzácná osobnost v dějinách nejen Moravy: je aktér i komentátor, postupuje uváženě a promyšleně a o všem, co konal a co promýšlel, nám podal jedinečné svědectví ve své Tovačovské knize; této ústavě Moravy, ve svých listech a ve svých spisech. Patří k rodu filozofů na trůně, i když to byl jen trůn zemského hejtmana a pána na Tovačově a jiných moravských městech a hradech, ze kterých vykonával téměř suverénní moc."
Po smrti Ctibora Tovačovského převzal panství jeho mladičký synovec z české větve Adam z Cimburka. Záhy však (r. 1502) zemřel jako bezdětný. O rok později získal koupí za 24000 kop grošů panství Vilém z Pernštejna a na Helfštejně, nejvyšší hofmistr království českého. Pernštejnové rovněž náleželi k nejvýznamnějším panským rodům předbělohorské Moravy. Tovačov drželi prakticky po celé 16. století, ale jeho význam nebyl už tak dominantní jako za vladařů předchozích. Přesto však do osudů města významně zasáhli, stavebně i hospodářsky.
Při kupu panství tvořilo hrad Tovačov, Staré a Nové město tovačovské, předměstí Cíp, městečko Kralice, dědina Věrovany s rybníkem slujícím Hradecký, Rákodavy, Ivaň, Oplocany, Výkleky, Hrdibořice a části dalších osad. Zmínka o rybníku nebyla náhodná. Rybníkářství patřilo k důležitým hospodářským aktivitám konce 15. a především 16. století, kdy každý pozemkový vlastník si hleděl podnikání v tomto směru. Ostatně, už Jan Tovačovský z Cimburka si vymohl 16. ledna 1464 na králi Jiřím povolení k zakládání rybníků na Blatech u Tovačova. Za Jana z Pernštejna (spolumajitele statku od roku 1507) byla rybniční síť dále rozšiřována - vybudován byl větší rybník Majetínský a drobnější Kukla, Pučálka, Vidla a Placek.
Pernštejnové zasáhli rovněž podstatně do vzhledu hradu, či spíše už zámku. Za Viléma z Pernštejna (1521) a jeho syna Jana (1548) bylo postaveno východní zámecké křídlo a proběhly rozsáhlé fortifikační úpravy okolí objektu, zejména dokončením či vybudováním vnitřního a vnějšího příkopu, zásobovaných až do druhé poloviny 19. století vodou z bažiny na severní straně areálu. Mezi oběma příkopy vzniklo rozsáhlé předzámčí, do nějž umožňoval vstup most přes hradní příkop a menší věž, nad jejímž portálem s lomeným obloukem jsou erby Jana z Pernštejna a jeho manželky Anny Kostkovny z Postupic. Vojtěch z Pernštejna (1548-1561) prováděl úpravy jižního renesačního křídla, zatímco jeho starší bratr a dědic Vratislav kolem zámku založil park a honosně vybavoval interiéry, mj. i malbami.
Nákladná reprezentace vysoké šlechty měla i svůj rub, projevující se ve stále větším zatížení poddaných. Podle urbáře z r. 1594 museli rolníci robotovat 50-107 dní v roce, zahradníci 15-55 dní. V rámci předbělohorské Moravy tak na tovačovském panství byly uplatňovány jedny z největších robotních povinností vůbec. Jistých úprav doznalo město samo. Zakladatelským dílem Ctibora Tovačovského získalo podobu nepravidelného lichoběžníka s širší stranou v severní části (cca 400 x 170 m), uprostřed rovněž s lichoběžníkovým náměstím (cca 90 x 50 m) Ulice vybíhaly pouze z jeho severního a jižního nároží a směřovaly ke dvěma branám. Opevnění navazovalo patrně na zámecké fortifikace, tvořeno hliněnými valy, zpevněnými při patě nízkou zdí. Na jihozápadě se k městu přimykala samostatná židovská čtvrť se hřbitovem. Známo je i pojmenování ulic, v některých případech přežívající dodnes: Široká, U panských kvartýrů, Podvalí, Chalupy, Na hrobech, Kostelní, Cíp a Rynk.
Domy na náměstí měly podloubí, dochované dodnes u sedmi objektů. V domě čp.8 je rovněž zachován portál, vycházející z práce kameníků působících při přestavbě hradu kolem r. 1490. Za Pernštejnů zástavbu náměstí patrně tvořily zděné jednopatrové domy s nízkými atikami.
Roku 1515 vrchnost zřídila špitál pro chudé a r. 1540 i lázeň. Z téže doby jsou rovněž první zprávy o škole. V listině Jana z Pernštejna z 24. srpna 1544 se povoluje prebenda na vydržování dvou osob ve škole, jak jej o to požádali poddaní. Za to se tovačovští sousedé měli po starat, aby měli rektora a kantora řádného chování, kteří by děti vyučovali a vedli je k dobrým mravům. Za Pernštejnů měla v Tovačově silné pozice Jednota bratrská. Začátkem 16. století se při změně majitelů připomíná první bratrský správce Prokop Pernikář, který tu r. 1502 zemřel a byl pochován, stejně jako později bratr Martin Pluhař (1543), Jiřík Chřenovský (1555), Matěj Vorel (1561) či Jan Litický (1575).
Jednota bratrská se v městečku pokoušela zřídit i vlastní školu, což vzbudilo nevůli Vratislava z Pernštejna: 28. ledna 1579 psal na Tovačov svému úředníkovi Jindřichovi Blektovi z Outěchovic: "Pokudž by se jaké nové sbory stavěti a bratrské školy, v kterýchž se mládež vyučuje, začínaly a oni od obecné školy tu v Tovačově do bratrské školy mládež odtrhovati chtěli, toho nechť se Bratřím podle mého předešlého poručení nijakž nedopouští, neb v takovém malém městě na jedné obecné škole mládež dosti míti může."
Nesmírně zadlužení Pernštejnové byli na konci 16. století postupně nuceni rozprodávat své rozsáhlé državy. Tovačovské zboží r. 1597 odkoupil za 182 000 zI. Štěpán z Illésházu na Pezinku a Trenčíně, aby je po třech letech znovu prodal, tentokráte bratrům Vejkartovi a Karlovi ze Salm-Neuburku.
Salmové si zvolili tovačovský zámek za své sídlo a vládli mu až do r. 1715. Za nich panství i zámek neblaze poznamenaly události třicetileté války. Majetek věrných stoupenců císařského habsburského rodu byl už roku 1619 cílem útoku stavovského vojska vedeného generálem Buchheimem, který město i zámek vydrancoval. Situace se znovu opakovala za švédského vpádu na Moravu v letech 1642-1643. Zámek s císařskou posádkou vedenou hrabětem Juliem Salmem se sice ubránil, město a okolí však byly krutě zpustošeny.
Obnova trvala řadu desetiletí. V letech 1663 a 1683 byly znovu opraveny městské a zámecké hradby. V popisu panství z roku 1678 se jmenují tovačovské ulice s počtem domů: Město (Rynk, s 26 domy), Hrobky (25), Židovská (24), Široká (59), Nová (11), Pačkov a Bezděkov (24 domů). Přestavován byl rovněž zámek sám. Namísto zrušeného zámeckého kostelíka sv. Jana Křtitele, značně poškozeného za předchozích událostí, byla v letech 1659-1673 upravena osmiboká kaple Zvěstování Panny Marie, zřízená na přelomu 16. a 17 století a konsekrovaná r. 1612 světícím biskupem Janem Civalliem. Prostor o výšce asi 15 m, se dvěma oratořemi, má nádhernou štukovou výzdobu se sochami několika svatých, doplněnou freskami a olejomalbami.
Jen pomalu docházelo k oživení hospodářského života městečka. Drobní řemeslníci byli stále organizováni ve svých profesních organizacích, ceších: soukeníci už r. 1516, ševci a koželuzi 1535, tkalci 1541; krejčí 1610, pekaři, perníkáři a řezníci 1678, mlynáři 1680 a smíšený cech ostatních živností vznikl až roku 1684. Majetnější z nich hráli prim také ve správě obce. Nejdůležitější práva ovšem mělo 24 výsadních měšťanů, majících své domy jen na tovačovském rynku. Jim také náležel šenk vinný a pivní; ostatní křesťané dokonce ani nesměli doma skladovat víno, ale pouze u těchto měšťanů, a to s vědomím primátora, purkmistrů a starších. Naproti tomu Židé mohli víno ve svých domech skládat, ovšem z každé desetivederní bečky museli zaplatit po 2 groších. Vůbec čepování a výroba alkoholických nápojů byla ostře sledována vrchností i měšťany, neboť přinášela vydatné zisky. Úspěšně se v ní uplatnili i místní Židé, jimž vrchnost r. 1678 udělila právo čepovat v městě kořalku, což křesťanům bylo odpíráno. Téhož roku došlo k narovnání mezi vrchností a městem ohledně práva várečného. 24 výsadních měšťanů dosud platilo z jimi provozovaného pivovaru vrchnosti roční stálou dávku 15 kop grošů. Protože však měli s jeho provozem značné potíže, postoupili jej vrchnosti s tím, že si své pivo mohli vařit v panském pivovaře ve Cvrčově. Zároveň se museli zavázat, že už nikde nepostaví žádný vlastní pivovar. Vrchnost sama si zřídila svůj šenk v tzv. Panském domě (dnes hostinec U tří králů).
Za řádný chod města odpovídala městská rada: primátor, tři radní (purkmistři) a osm konšelů. O jejich povinnostech zajímavě vypovídá listina vydaná 1. května 1712 Arnoštem Leopoldem hrabětem ze Salmu. Podle ní měšťané měli:
1. Čest a slávu Pána Boha všemohoucího, nejsvětější matky jeho a všech nebešťanův vyhledávati, nepravost pak a hříchy tupiti.
2. Ku povinné věrnosti a poddanosti, kterou nám a budoucím pánům Tovačovským prokázati povinnost jsou, sobě svěřené měšťany vésti, zradu pak a neposlušnost jich vyjeviti.
3. Spravedlnost jak chudému, tak i bohatému, jak cizímu, tak domácímu, obzvláště pak vdovám a sirotkům, bez ohledu na osoby, lidské dary, přízeň nebo nepřízeň fedrovati a z nespravedlnosti jiné kárati.
4. Důchody a užitky obecní, jak duchovní, to jest k chrámu Páně, tak také jiné městské rozmnožovati, a kdo by je ztenčoval, neb do nich sahal, to své milostivé vrchnosti vyjeviti.
5. Na zdi, valy městské dobrý pozor dáti a v nich zdělané sklepy čtyřikráte v roce, totiž při Vánocích, při Zvěstování Panny Marie, při sv. Janě Křtiteli a při sv. Jiřím pod pokutou 5 hřiven grošův do důchodkův panských, kolikráte by to zanedbali, vyhlídati a jestli by co na nich bez příčiny držitele domu uškozeno bylo, to hned na obecní groš popraviti dáti.
6. Rynk a ulice aby čistotně držané byly, na pozor vzíti, a domy aby zbořené a otrhané nebyly, též se šindelem přikrývaly, při času sv. Jiří a při sv. Václavě bedlivě dohlídati, a který by měšťan na prošlé jich poručení dům svůj mezitím časem neopravil aneb ho šindelem nepřikryl, toho o sv. Václavě 4 rynskýma moravskýma, z kterých jedna polovice do důchodů panských, druhá pák k obecnímu dobru patřiti má, pokutovati.
7. K mírám jak obilným, jakž jsou měřice, vrtle, čtvrti a mírky, tak také k masitým, jak jsou centnýře, kameny a fonty, k lotům i mázům, půlmázům a žejdlíkům dohlídati, přestupníka pak 1/2 zlatým moravským pokaždé trestati.
8. Kdo by z obecných lidí na rozkázanou robotu nešel, ten každý 5 gr. bílými k obecnímu zlepšení a vězením pokutován buď.
9. Nařizuji, aby hořejší val nebo šanc, kterýžto koši a palisády zaopatřen jest, v dobrém stavu se choval od těch 24 měšťanů v rynku a od všech uličanů tovačovských, tak i poddaných celého panství (však bez újmy panských robot), začež všichni poddaní v časech válečných neb nepřátelských svobodnou skrejš a ochranu pro sebe i se všemi jejich věcmi v městě míti budou."
Začátkem 18. století došlo opět ke změně majitele panství. Salmy vystřídali v letech 1715 - 1763 svobodní páni Petřvaldští z Petřvaldu. Nová vrchnost věnovala však více pozornosti svým jiným statkům, zejména Střílkám. V Tovačově na sklonku jejich éry byl r. 1752 přestavěn kostel sv. Jiří na předměstí, původní farní chrám, uváděný v listině již r. 1297. Věž byla ale stavěna dodatečně v r. 1776. Na výstavbě kostela se jistě podíleli někteří z místních řemeslníků, jmenovaní v r. 1754: 2 bradýři, mlynář, sedlář, 3 zedníci, tiskař pláten, 9 ševců, 11 krejčích, 4 řezníci, 6 pekařů, 9 tkalců, truhlář, 3 bednáři, 3 kováři, zámečník, 3 tesaři, cihlář, 2 koláři, malíř, provazník. Vedle nich musela být v městečku i řada osob zabývajících se správou rybníků. Z nich byly roku 1750 uváděny ještě v provozu: Skašov (na 1000 kop), Hradecký, Starý rybník, Paní rybník, Zvolenov a Žaběnec (dnešní Kolečko).
S Petřvaldskými je úzce spojen vynikající sochař Gottfried Fritsch (1706-1750) a jím provedená výzdoba hřbitova ve Střílkách nebo Černé kaple Rottalů v Holešově. V Tovačově samém je mu připisována kašna v zámeckém parku se dvěma putti, patrně převezenými ze Střílek, a socha sv. Václava tamtéž.
V Tovačově působil rovněž malíř Jan Antonín Nevídal, snad zde narozený r. 1713 (zemřel 1777 v Hulíně). Známý je jeho obraz sv. Hostýna (1747), sv. Jiří v tovačovském hřbitovním kostele (1761) a Povýšení sv. Kříže v boční lodi kojetínského kostela. Jsme-li u zajímavých postav té doby, je nutno připomenout i ctihodného měšťana Josefa Zelenku, který v roce 1733 vydal v Praze spis "Zaklínač aneb bič ďábla" určený k "odhánění zlých duchů, kteří se při pokladech nacházejí." Daleko přízemnější zájmy, svědčící však o výrazném technickém nadání, měl aquaeduktor, tj. "vodovodář" Antonín Hašek, který se do Tovačova přiženil jako mistr tesař r. 1757. Jeho životním dílem byla stavba městského vodovodu, zásobujícího zámek i městskou kašnu vodou po více jak sto let. Vodojem byl umístěn v zámecké věži. Za svůj počin byl dotyčný výslovně zproštěn povinnosti robotovat (zemřel 1781).
Za válek Marie Terezie s Tovačovem byl dotčen rovněž Tovačov. Zámek byl obsazen a pruský velitel požadoval 28. března 1742 po místním faráři a kaplanu 2 000 zl. a po vrchním Růžičkoví kontribuci 60 000 zl. za celé panství.
V druhé polovině 18. století, kdy panství od roku 1763 držel hrabě František Josef Kuenburk (Kühnburg), docházelo v Tovačově znovu k intenzivnějšímu stavebnímu dění. V městečku a okolí působilo několik stavitelů: V 60. letech to byl Antonín Křoupal von Grünenberg a Kryštof Meywald, v dalším desetiletí Václav Beda z Olomouce a konečně v 90. letech Jan Herberger z Kroměříže. Na zámku bylo r. 1766 dokonce postaveno nové křídlo, zničené záhy r. 1783 požárem, při kterém shořela i zámecká věž.
Významné proměny doznal hlavní tovačovský kostel. Farní chrám sv. Václava, gotická stavba připomínaná r. 1359, byl v období 1788 až 1793 zcela přestavěn; získal prakticky svou dnešní podobu o jedné lodi s věží nad chrámovým vchodem. Z vnitřní výzdoby je možno připomenout obrazy vídeňského malíře Dominika Kindermanna, za něž bylo zaplaceno celkem 900 zl., a sochařskou výzdobu Ondřeje Schweigla z Brna. Daleko nejcennějším kusem mobiliáře je však vzácná gotická soška Madony slezského typu, pocházející z 2. poloviny 14. století.
V kostele byl bezprostředně po jeho dokončení pochován majitel panství František hrabě Kuenburk.
Jeho syn Arnošt Josef (1793 - 1832) bojoval léta ve válkách s Francouzi. Přesto však stačil dbát i o rozvoj zděděného majetku. Na pozemcích bývalého Skašovského rybníka nově založil r.1799 kolonii Annín (Annadorf), pojmenovanou po manželce Anně Marii z rodu Chorynských z Ledské, zemřelé již r. 1801. Vlastním jménem pak nazval jinou jím založenou osadu, Arnoštov (Ernestdorf), zřízenou na místě oplockého dvora. Za něj byly roku 1803 sneseny valy kolem městských hradeb a přeměněny v zahrádky, později byly zrušeny i hradby a městské brány. V roce 1811 byla nově zbudovaná kašna na náměstí (připomínaná již r. 1694, se sochou sv. Václava pořízenou r. 1892), a o rok později postavena budova fary.
Napoleonské války se Tovačova bezprostředně nedotkly. Přesto však utrpěl značné škody vinou opakovaných požárů. Např. dne 7. dubna 1802 vyhořelo celé město kromě zámku, fary a školy. Další požáry postihly jednotlivé části obce v letech 1805, 1807, 1808. Dle soupisu měl v r. 1836 Tovačov 1916 obyvatel, žijících v 208 domech; v přilehlém Annově žilo 241 osob v 44 domech. V dalších letech spíše docházelo k úbytku místní populace. V r. 1851 měla obec 1891 obyvatel, z toho 194 Židů.
Zdánlivě neměnný běh života velké hanácké vesnice narušily až události revoluce let 1848-1849, která se jako bouře přehnala celou Evropou. Ani habsburská monarchie nebyla výjimkou. Pod tlakem vzbouřených měšťanů a studentů padl v polovině března 1848 nenáviděný kancléř Metternich; císař slíbil dát říši ústavu, dobově konstituci. Zároveň byla zrušena cenzura knih, vyhlášena neomezená svoboda tisku a povoleno organizovat národní gardu. Především pak byla za náhradu zrušena robota. Rolníci se tak mohli vyvázat ze vztahů, po staletí brzdících jejich životní aktivitu, a zejména vystupovat jako svobodní lidé, zodpovědní sami za sebe.
Jak prožívali ony události obyvatelé městečka, dosud přesně nevíme. Převratné zprávy z okolního světa k nim pronikaly spíše ze zpožděním, ale pak o nich jistě hovořili. O to více je muselo zajímat to, co se dělo v blízkém okolí, např. spory v národní gardě v Přerově, příjezd císaře Ferdinanda do Olomouce nebo jednání říšského sněmu; zasedajícího od listopadu 1848 v Kroměříži. Je možné, že při nějaké příležitosti se do uvedených měst dostali a přivezli zpět mnoho zajímavých novinek, které dávali k dobrému při posezení se sousedy u pivního džbánku, např. ve známém hostinci "U tří králů". Že by. však v obci byla zřízena národní garda, tento typický projev doby a měšťanského chápání revoluce, pravděpodobné není.
Neblahý konec let 1848 - 1849 si tovačovští ovšem mohli připomínat vždy při setkání s Leopoldem Hranáčem, žijícím v městečku u příbuzných na mlýně. Jako student techniky a člen spolku "Markomania" byl dotyčný v roce 1848 účasten bojů na pražských barikádách. Po potlačení povstání, odsouzen k smrti, uprchl do Dalmacie, kde byl posléze poznán a vydán rakouským úřadům. Trest smrti mu byl zmírněn na osmnáctiletý těžký žalář v kasematech komárenské pevnosti na Slovensku. Roku 1856 byl omilostněn a s podlomeným zdravím se vrátil do Tovačova, kde dále mlynařil spolu s bratrem Aloisem.
Stejně aktivní byl za revoluce i tovačovský rodák Arnošt Förchtgott Tovačovský (1825 - 1874). Jeho otec Josef Förchtgott byl půl století (1810 - 1860) rektorem místní dvoutřídní školy. Umožnil synovi studium na gymnáziu, filozofii a právech v Olomouci, kde se zejména pod vlivem prof. Aloise Vojtěcha Šembery horlivě zapojil do národně českého hnutí. Rok 1848 přivítal: Byl členem politického spolku - Slovanské lípy, stál v čele jedné ze studentských legií, požadoval rovnoprávnost českého jazyka s němčinou. Po opadnutí revoluční vlny odešel na podzim 1851 do Vídně, kde se trvale věnoval svému životnímu poslání, hudbě a zpěvu, pro které měl skvělé nadání projevované od mládí. Je autorem mnoha skladeb, z nichž některé téměř zlidověly a ve své době měly velký ohlas, jako "Přijde jaro přijde". Jeho památku připomíná pamětní deska na rodném domku, odhalená 15. srpna 1876.
Perzekuce po potlačení revoluce a následná léta Bachova neoabsolutismu znamenala pokus o restauraci mocenských poměrů v monarchii. Byl to však pokus odsouzený k zániku. Liberální měšťanstvo a podnikatelé se hlásili o svá práva a podíl na mocenském systému říše v podmínkách dovršující se průmyslové a zemědělské revoluce. Vojenské neúspěchy v Itálii si vynutily i obnovení ústavnosti, kodifikované tzv. Říjnovým diplomem z roku 1860 a vydáním únorové ústavy o rok později. Šedesátá léta 19. století byla rovněž ve znamení emancipace českého národa, kulturní i hospodářské. Výrazným projevem této aktivity bylo zakládání četných spolků. Nový vítr zavál rovněž v Tovačově. Roku 1863 byla v místě zřízena Občanská beseda s 51 členy, z toho 20 z blízkého okolí. Předsedou byl zvolen kooperátor Jan Schneider. Z jejího podnětu došlo o rok později (28. srpna) k založení Občanské záložny, prvního místního peněžního ústavu. V čele ústavu stál František Škobrtal. Významnou postavou záložny byl především Rudolf Štéger, který se významně angažoval v hnutí záložen na Moravě vůbec. Z jeho podnětu byl rovněž svolán na 25. srpna 1867 první sjezd kontribučenských záložen do Kroměříže, kde pronesl hlavní referát o jejich stavu a vývoji. Záložna významně přispěla drobnými úvěry k obnovení hospodářského života v Tovačově v roce 1866. Za prusko-rakouské války se město se svým okolím stalo 13. - 15. července místem řady vojenských půtek. Největší škody utrpěl 71. uherský pěší pluk Leopolda II., vévody z Toskány. Rakouské ztráty činily 265 mrtvých, 181 pohřešovaných a 339 raněných, pruské celkově 306 osob. Místa bojů dodnes připomíná řada pietně udržovaných pomníků. Z nich nejznámější je ústřední pomník obětem bojů, odhalený 13. října 1867 na místě, kde za bitvy měl stanoviště štáb hlavního velitele rakouských vojsk polního zbrojmistra Benedeka. Pruskou účast zase připomíná mohyla s pomníkem padlého pruského majora E. V. Behra. Prusové navíc přivlekli do Tovačova choleru, která si vyžádala 78 obětí.
Změněné poměry signalizovalo i založení místního hospodářského spolku. Uvolnění bývalého poddaného z feudálních vztahů vedlo k jeho ekonomické nezávislosti a bylo předpokladem k postupnému růstu jeho sebevědomí jako plnoprávného člena společnosti. Masy rolníků se ovšem jen zvolna probíraly ze staleté letargie a jen pomalu si uvědomovaly, co nové postavení obnáší. Asi největší překážkou byla jejich všeobecná nevzdělanost, lpění na starých tradicích, zarážející nechuť měnit cokoliv na zavedeném způsobu života. Cestu k poznání měly řešit právě hospodářské spolky. V Tovačově o jeho založení usilovala skupina měšťanů již v roce 1865, válka však záměr oddálila, a tak se rolníci sešli na první valné hromadě teprve 4. března 1867. Významné místo ve spolku sehrával Eduard Hranáč, starosta města.
O zrychlující se dynamice života v Tovačově v 2. polovině 19. století svědčí i růst populace. V roce 1900 v místě žilo 3009 osob, z toho se k české národnosti hlásilo 2906 osob, k německé 57 a k jiné (převážně židovské) 46 osob. Město však mělo až do 90. let stále spíše zemědělský charakter. Ostatně, dominantním podnikem byl skutečně jen místní velkostatek. V roce 1885 vykazoval 3464 ha plochy, z toho 1177 ha lesů. Z průmyslových podniků provozoval pouze pivovar, palírnu, pilu a cihelnu.
K podstatné změně došlo teprve v posledním desetiletí končícího 19. století.V roce 1887 panství zakoupil za 2 700 000 zl. velkoprůmyslník David Guttmann, majitel uhelných dolů v Ostravě a významný podílník Severní dráhy císaře Ferdinanda. Starobylý zámek mu měl sloužit především k osobní reprezentaci. Proto bezprostředně přistoupil k rozsáhlým opravám: obnovil věž v původní podobě a přistavěl k ní schodiště. Podle plánů vídeňského architekta Maxe Fleischera pak nechal vystavět (1890 - 1892) další křídlo v novorenesančním slohu. Spolu s opravami z r. 1924 tak zámek definitivně získal svou dnešní podobu s dispozicí dvoupatrové čtyřkřídlé budovy kolem nepravidelného dvora.
David Guttmann však panství kupoval i s podnikatelským záměrem. Místní pole optimálně vyhovovala pěstování cukrové řepy a z ní také dotyčný chtěl těžit. Přestože v okolí existovalo několik velkých cukrovarů, např. v blízkém Kojetíně či Chropyni, rozhodl se řepu zpracovávat ve vlastním podniku. Stavba v Anníně započala v roce 1890 a dokončena byla o rok později, kdy také proběhla první kampaň. Zpracovávalo se přibližně 4000 q řepy denně, celkem za sezónu 350 000 - 400 000 q. Rentabilnost podniku ovšem zpochybňovala jedna věc: vysoké náklady na dopravu surovin. Guttmann proto postupně prosadil, aby v roce 1895 byla vybudována místní železniční trať Kojetín - Tovačov.
Tak začalo výraznější zprůmyslňování Tovačova, pokračující až do 1. sv. války zřizováním dalších, spíše menších podniků: Družstva sladovna a sklad piva (od 1901), mlýn, elektrárna a pila (1905), výroba lihovin a sodové vody (1910), parní mlékárna (1911), výroba houněné obuvi (od 1896, v r. 1910 - 150 zaměstnanců), výroba cementového zboží (1911), Rolnický mlýn a nákupní družstvo (od 1908). V roce 1910 dosáhl Tovačov také nejvyššího počtu obyvatel ve své historii - žilo v něm celkem 3156 osob.
Vznik průmyslové civilizace znamenal i vznik nového světa, světa pohybu a existenčního rizika, obchodu a podnikání i netušených možností, příkrých vzestupů i pádů. Svou dravostí však zároveň znamenal zánik tradičních lidových hodnot a lidové kultury i v národopisné oblasti, v níž Tovačov leží, tj. Hané.
O ní se první zmínka objevila roku 1552 v díle olomouckého biskupa a humanisty Jana Dubravia "Historie království českého". Později byla pro některé zemí zaslíbenou, jak psal kojetínský kantor Tomáš Kuzník ve "Vzdychání lidu hanáckého" někdy ve 40. letech 19. století
"Haná slavná je krajena nade všecke krajene, Só to města a městečka a hodny dědine, Haná nová Palesténa, Morava je Jordán..."
Jindy byl zase Hanák symbolem loudavosti a pohodlnosti. Svou ironií se o něj otřel v epigramu z roku 1845 i Karel Havlíček Borovský:
"Hanák, velké panák,
ztěžka vekračoje,
jednó nohó drohó
kpředo postrkuje."
Později, za revoluce let 1848 - 1849, kdy zasedal na říšském sněmu v Kroměříži a poznal místní venkovský lid z vlastní zkušenosti, názor na něj radikálně změnil.
Hanák byl především zemědělcem přísně dodržujícím řád rolnického života. Základní hodnotou mu byla země, z níž vyrůstal a jež ho utvářela. Revoluce narušila tradiční společenské vazby konzervativní hanácké vesnice a po prvním náporu průmyslové civilizace se začal celý svět Hané postupně hroutit. Hanácký folklór, tradice, kroje, písně a tance však zůstaly naštěstí uchovány v lidské paměti díky dokumentačnímu úsilí významných národopisných pracovníků, mezi něž patřila i tovačovská rodačka Františka Xavera Běhálková (1853 -1907). Jejími cennými sbírkami se dnes chlubí mnohá moravská muzea. Evokaci na dobu staré Hané v nás vzbuzují i díla malířky Marie Gardavské (1871 - 1937), žijící v Kojetíně, z jejichž akvarelů a olejů se dívají v krásné barevnosti dávno zaniklé lidové typy, s nimiž se kdysi bylo možno setkávat i na tovačovských jarmarcích a při jiných příležitostech.
Jak vzdálené tomuto všemu bylo válečné běsnění, které vypuklo v roce 1914! Přes smrt řady tovačovských občanů na různých frontách 1. sv. války s ním byl nakonec spojen zánik starého Rakouska - Uherska a vznik samostatné Československé republiky. Převrat proběhl v místě prakticky až 29. října, v klidu a pokoji.
Jedním z výrazně demokratizačních činů nového státu bylo provedení pozemkové reformy na Guttmannově velkostatku. Rozparcelováno bylo a malorolníkům se dostalo celkem 1998 ha zemědělské půdy. V politickém systému si ve 20. letech vedoucí místo udržovala lidová strana. Ve volbách v roce 1935, v době zvyšujícího se ohrožení republiky nacistickým Německem, zvítězili výrazně agrárníci před živnostenskou stranou, KSČ, lidovci a sociálními demokraty. I nadále největším podnikem v městě zůstával cukrovar, který byl v roce 1927 porolničen, modernizován a za kampaně zpracovával denně přes 10 000 q cukrové řepy.
Za 2. sv. války zažil Tovačov jedno z nejtemnějších období své historie. Motorizované hlídky Wehrmachtu obsadily 16. března 1939 radnici a poštovní úřad. Za několik měsíců poté zřídila okupační správa na zámku, jehož majitel prozřetelně uprchl, tzv. Unsiedlungslager pro Němce z Besarabie a Rumunska. Celkem 22 rodin bylo postupně usídleno na zemědělských gruntech v okolí.
Přestože k výraznějším formám odporu v Tovačově nedošlo, měl i on velké ztráty na lidských životech. Perzekuce postihla především místní židovskou komunitu. Celkem 48 osob bylo odvlečeno nejprve do sběrného tábora v Olomouci a z něj pak většina dne 26. června 1942 odvezena transportem označeným AAF do Terezína. Nejstarší z nich byla Rozalie Weissová, narozená v r. 1846, nejmladší tříletá Anitka Storchová. Odkud pak vedla cesta do koncentračního tábora - většina tovačovských Židů zahynula v Osvětimi. Genocidu přežily pouze dvě ženy, Gerta Fleischmanová a Hilda Benediktová.
Terorem bylo postiženo také české obyvatelstvo. 17 osob bylo z různých důvodů popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech. Dalších sedm osob se stalo obětí bombardování dne 30. dubna 1945. Rovněž osvobozovací boje si vyžádaly velké oběti. Němci se totiž za každou cenu snažili udržet oblast Přerova a Olomouce s důležitými komunikačními uzly. Bezprostředně u Klenovic dokonce probíhala rozsáhlá tanková bitva. Do 8. května, kdy byl Tovačov osvobozen, padlo v městě a jeho blízkém okolí asi 70 německých, 42 ruských a 34 rumunských vojáků. Byla to nesmyslně krutá daň v době, kdy porážka Německa byla více než jasná. Památku osvoboditelů připomíná pomník v parku na Široké ulici, zhotovený podle návrhu ak. sochaře Cyrila Zatloukala.
II. Tovačov po 2. světové válce v zápisech obecních kronik.
Antonín Indrák st.
Ing. Vladimír Velický
8. 5. 1945 - uzavřením příměří utichl hřmot tanků a poslední dělová rána byla vykřičníkem nad strašným šílenstvím 2. světové války, která trvala 5 roků, 8 měsíců a 8 dní.
Rozkvetlé šeříky symbolizovaly mír a svobodu. Všude i v Tovačově byla radost a chuť rozběhnout se k toužebným cílům, které válka brzdila.
Obyvatelé Tovačova jásali a s radostí šli vstříc svobodě.
Co pro Tovačov a jeho obyvatele následovalo? To podstatné nám přiblíží kronikáři v. městských kronikách:
8.května 1945 správu města přebírá Národní výbor s předsedou Miroslavem Šromem. Obnovena vlaková doprava z Tovačova do Kojetína.
Dekretem prezidenta republiky Dr. E. Beneše byly v roce 1946 pozemky velkostatku D. Guttmanna rozparcelovány a přiděleny zemědělcům k doplnění hospodářství do 6 ha půdy, se zbytkem půdy - vč. dvorů Viklice a Ludvikou utvořili dosavadní zaměstnanci Výrobní zemědělské družstvo.
V březnu 1946 nabízí stát k prodej i tovačovský zámek - uchází se o něj Charita Přerov, Lesní správa, podán i návrh, aby zámek přijalo město, ale zástupci města se obávají neúnosného břemene.
26. května 1946 první poválečné volby, předsedou MNV se stává Adolf Uher.
V červnu 1947 přijat protokol o obnovení Křenovského rybníka (realizováno až 4. 5. 1949). V září 1947 znovu obnoveny zvony v kostele sv. Jiří na hřbitově, které byly za války likvidovány.
15. února 1948 přivítali tovačovští občané u bývalé sokolovny ministra zahraničí Jana Masaryka, který projížděl Tovačovem do Ivaně k odhalení pomníku padlých ve 2. světové válce.
Ministerstvo zemědělství - dopisem z 28. 6. 1948 přiděluje dle § 7, odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. do vlastnictví města zámeckou budovu spolu s dalšími vyjmenovanými nemovitostmi.
Dnem 1. ledna 1949 zavedeno krajské zřízení - náš Olomoucký kraj má 12 okresů, 788 obcí a 580.490 obyvatel. Zároveň zřízen okres Kojetín s 38 obcemi a 27.793 obyvateli. Tovačov měl v tomto roce 2.850 obyvatel.
Od 1. ledna 1950 se uzavírají sňatky na MNV.
1. listopadu 1950 zřízena školní jídelna ve zrušeném hostinci "Na pořádce".
27. června 1951 obnoven rybník Kolečko a po sklizni zemědělských plodin se začíná se stavbou Hradeckého rybníka - (napuštěn v roce 1952).
V roce 1952 přejímá MNV matriky z farního úřadu - od roku 1688, 14. 6. 1952 zřízena v zámku obřadní síň.
6. 2. 1953 podepsalo 45 zemědělců přihlášku do družstva.
V červnu 1953 zřízeno družstvo Jednota se sídlem v Tovačově, mělo 22 prodejen pro 3.900 obyvatel v Tovačově, Klopotovicích a Věrovanech.
V květnu 1954 volby do Národních výborů předsedou MNV Tovačov se stává Antonín Přikryl.
V noci z 22. na 23. listopadu 1954 vyhořel cukrovar v Anníně.
V březnu 1956 - při povodni na řece Moravě je ledovými krami stržen Markův most. Most přes Moravu do Přerova je natolik poškozen, že musel být zastaven provoz - autobusy jezdily přes Věrovany.
V roce 1957 uvažuje Ministerstvo stavebnictví zřídit závod na prefabrikované stavební dílce na místě vyhořelého cukrovaru - do roku 1959.
1. 10. 1958 se stává předsedou MNV Josef Klíc.
V roce 1959 se podstatně zvyšuje těžba štěrkopísku ve Skašově podnikem "Těžba štěrkopísku v Olomouci" a vzniká nový závod na výrobu mostních prefabrikátů (dnešní Dopravní stavby); zrušen tovačovský mlýn a přeměněn na "Biokrmu".
Po volbách 12. 6. 1960 se stává předsedou MNV Antonín Bujgl.
1. 7. 1961 zřízen v Tovačově okresní archiv, archivářem je jmenován p. Bohumír Šteger.
V roce 1962 dokončena výstavba mateřské školy na Široké ulici.
V roce 1963 má Tovačov s Annínem a Cvrčovem 615 domů a 2.710 obyvatel.
V roce 1964 rozebrána bývalá Přečkova dřevěná pila, rameno mlýnského náhonu pro pilu zavezeno.
Oprava zámeckých valů provedena v roce 1965 .
1. 6. 1966 předána místní část Tovačova, Cvrčov, Lobodicím.
Při budování betonových základů v Prefě nalezen popelnicový hrob a po následném archeologickém průzkumu nalezeno 17 popelnicových hrobů.
V důsledku politických událostí v roce 1968 se ani v Tovačově nekonaly připravované volby a tehdejší MNV pracoval v prodlouženém období. V tomto roce dokončena výstavba Markova mostu, dokončena výstavba 96 bytových jednotek na sídlišti u sokolovny.
Zahájena výstavba městského vodovodu.
24. června 1969 vyhořela sladovna ve Cvrčově.
V roce 1969 pokračuje výstavba závodu na těžbu štěrkopísku ve Skašově - proinvestováno 4. mil. Kč, pokračuje modernizace a výstavba moderních linek v závodě Prefa, který má 406 zaměstnanců.
15. 10. 1970 navštívil Tovačov v rámci jednodenní návštěvy na Přerovsku - prezident republiky Ludvík Svoboda - prohlédl si JZD a zámek.
19. 12. 1970 - na slavnostním plenárním zasedání MNV předán městu Tovačov zástupcem KNV statut města a městského národního výboru.
1 .7. 1970 uveden do zkušebního provozu nově vybudovaný závod pro těžbu štěrkopísku ve Skašově - nákladem 80 mil Kč s produkcí 1.300.000 m3 ročně. Závod Prefa zahajuje provoz moderní linky na výrobu stropních panelů.
V listopadu 1971 se konají volby, vč. voleb do Městského národního výboru zvoleno i 33 poslanců, předsedou MěNV zůstává Antonín Bujgl.
JZD dokončuje výstavbu víceúčelové sušárny, zahajuje výstavbu dalších šesti bytových jednotek.
V srpnu 1971 se konaly oslavy 650 let města Tovačova.
V roce 1972 instalováno ústřední topení v základní škole, vč. sociálního zařízení, přístavba sokolovny, ukončena rekonstrukce autobusového nádraží. V zámku restaurovány erby bývalých šlechtických rodů majitelů zámku a panství - ak. sochařem Milanem Sommerem.
16. listopadu 1973 vzpomínkový večer v sále kina - 120. výročí narození Xavery Běhálkové - sběratelky hanáckých písní a tanců, zakladatelky hanáckého národopisu.
JZD dokončuje v srpnu 1973 novou administrativní budovu.
15. ledna 1974 se v sále sokolovny uskutečnilo sloučení JZD Tovačov, JZD Oplocany, JZD Lobodice, s výměrou 1930 ha zem. půdy a 70 ha lesa. Družstvo zahajuje adaptaci objektů zakoupených od ČSAD na Podzámčí.
V provozovně štěrkovny a pískovny Olomouc se uskutečnila v posledních 3 letech další modernizace, v roce 1974 vytěženo 1,705.000 m3 v hodnotě 53 mil. Kčs, docílena těžební hloubka až 28 m, po železnici přepraveno 935.000 m3, pro výstavbu Metra v Praze odjíždí každý třetí den jeden vlak štěrkopísku.
V zámku bylo otevřeno 13. 9. 1975 ve 12 místnostech zemědělské muzeum - v prostorách bývalého národopisného muzea a obrazové galerie.
V roce 1976 dochází k připojení Oplocan k Tovačovu jako jeho místní části - (k 1. 5. 1976).
15 bytových jednotek v areálu zámku je převedeno Vlastivědnému ústavu Přerov.
Pokračuje výstavba nové mateřské školy, dále generální oprava základní devítileté školy - s celkovým předpokládaným nákladem 1.200.000 Kčs (nové střechy, omítka, okna, podlahy, soc. zařízení).
V říjnu 1976 volby do zastupitelských sborů všech stupňů. V Tovačově zvoleno 60 poslanců do MěNV, předsedou MěNV zvolen Zdeněk Fojt, průměrný věk poslanců se snížil z 46 na 36 let.
V místním kině se uskutečnilo v tomto roce 290 představení, 12.513 návštěvníků, celkové tržby 39.797 Kč. V knihovně k dispozici 4344 knih, počet vypůjčených 10.352. Čtenářů je 434.
V provozovně Dopravních staveb pokračuje rozsáhlá rekonstrukce se zaměřením na technologii výroby spec. dílů na dálniční mosty.
Dokončen vodovod v Oplocanech.
V roce 1.977 dochází k dalšímu sloučení JZD (Tovačov, Lobodice, Oplocany, Polkovice), výměra 2511 ha zemědělské půdy, 806 členů - z toho aktivně činných 446.
V průběhu roku přemístěna knihovna z budovy radnice do nových prostor v nynější ulici Široká.
2. 9. 1977 byla ukončena výstavba a slavnostně otevřena nová mateřská škola. Má 4 oddělení s kapacitou 140 dětí.
V roce 1978 přesunují Štěrkovny a pískovny těžbu (s výjimkou 1 bagru) do lokality za Bečvou u Troubek, ale ještě v katastru města Tovačova.
V noci na 30. 11. se protrhla hráz mlýnského náhonu a voda zaplavuje část Podzámčí.
V roce 1979 se Městský národní výbor stěhuje z radnice na náměstí do prostor v budově bývalé mateřské školy.
V roce 1980 se uskutečnilo sčítání lidu, domů a bytů. V Tovačově, vč. místních částí, je k 1. 11. 1980 trvale přihlášených 3253 obyvatel, ekonomicky aktivních je 1611 - z toho 893 mužů a 718 žen, Tovačov má celkem 763 domů.
10. února zahájena demolice bývalé mlékárny v Denisově ulici a zahájena příprava pro výstavbu nákupního střediska.
30. května 1981 byl vypraven poslední vlak s osobní přepravou z Tovačova do Kojetína a vlaková osobní přeprava nahrazena autobusem.
Zřízena nová automatická telefonní ústředna pro 800 účastníků.
16. března 1981 povodeň na Moravě a Bečvě, zatopeny spousty hektarů půdy na tovačovském katastru.
V roce 1981 se konají volby do zastupitelských sborů všech stupňů, zvoleno 60 poslanců, předsedou MěNV zvolen Zdeněk Fojt.
V roce 1982 zrušena výroba krmných směsí v bývalém mlýně (Zemědělský nákupní a zásobovací podnik), dále zrušen sklad Textilu a ukončena činnost Strojního a vývojového závodu n. p. Prefa Olomouc.
Dokončena výstavba nové benzinové stanice vč. parkové úpravy. Do provozu uvedena nová čistírna odpadních vod.
Byla dokončena výstavba nové sportovní haly a tato byla 25. 9. 1982 slavnostně otevřena.
9. října 1982 otevřen Klub důchodců v dvorním traktu objektu budovy Městského úřadu.
V únoru byla zahájena demolice domu č. 175, 176 vedle Domova důchodců, zmizel tak někdejší tzv. "Kozí rynk" (kde v pernštejnských dobách stávaly městské lázně). Červenec 1982 byl nejteplejším měsícem za posledních 200 let.
V roce 1983 zahájena stavba sociálního zařízení a čekárny na autobusovém nádraží ČSAD z prostředků SmKNV - (cestovní ruch).
V Oplocanech provedena rekonstrukce městského rozhlasu a veřejného osvětlení a oprava městských komunikací.
Zahájeny práce na výstavbě nákupního střediska, v Anníně provedena demolice bytového domu bývalého cukrovaru - č. 55 (rozšiřování jeřábové dráhy závodu Prefa).
Uzavřena Mateřská škola v Oplocanech z důvodů nevyhovujících prostor a malého počtu dětí.
Zřízen Stavební úřad jako součást MěNV pro obce Tovačov, Lobodice a Oplocany.
V roce 1984 fungují "Drobné provozovny" jako samostatná organizace MěNV, zakoupen specielní vůz pro svoz pevného domovního odpadu, svoz 1 x týdně i pro obce Troubky, Brodek, Ivaň, Lobodice, Oplocany.
JZD proinvestovalo 14,1 mil. Kč - především na stavbu velkokapacitního kravína v Polkovicích.
Středisko státního rybářství Tovačov je začleněno do střediska N. Dědina (u Uničova).
V roce 1985 je zahájena stavba nového zdravotního střediska, dále rekonstrukce Hasičské zbrojnice.
Počet strávníků v jídelně základní školy se pohyboval v letech 1980 - 1985 mezi 340 - 430 strávníky, v jídelně mateřské školy je dalších 100 strávníků.
10. 10. 1985 zemřel Bohumír Šteger; vlastivědný pracovník a spisovatel, správce tovačovského muzea v rámci Muzea J. A. Komenského Přerov a správce archivu.
Zahájena úprava náměstí, 21. -22. 3. 1985 vykáceny lípy na náměstí.
Pokračují opravy střech zámku, vč. první Pernštejnské věže, která dostává novou měděnou krytinu.
V roce 1986 volby do zastupitelských orgánů všech stupňů, zvoleno 60 poslanců do MěNV, předsedou zvolen i nadále Zdeněk Fojt. Počet obyvatel k 31. 12. 1986 činil 3164 osob.
28. února 1986 otevřeno Nákupní středisko Jednoty, vč. učňovského střediska.
MěNV kupuje od ZNZP budovu bývalého mlýna s cílem soustředění Drobných provozoven a služeb.
Město obdrželo Čestné uznání 1. stupně České vlády za období 1980 - 1985 v kategorii měst do 20.000 obyvatel + peněžní odměnu 200.000 Kčs.
Započato s přestavbou místního hřbitova.
V rámci 110 let trvání Hasičského sboru otevřena rekonstruovaná hasičská zbrojnice.
V roce 1987 v provozovně Dopravních staveb v Tovačově dokončena výroba dílů pro první zavěšený prefabrikovaný betonový most na dálnici u Poděbrad.
Dokončena výstavba a kolaudace zdravotního střediska - v hodnotě 5,2 mil. Kčs, odpracováno 64.000 brigádnických hodin, z toho 14.356 zdarma.
V roce 1988 dokončena rekonstrukce místního hřbitova, provedena rekonstrukce vozovky (původních velkých dlažebních kostek) od mechanizačního střediska JZD po hlavní silnici.
V roce 1989 zahájena adaptace domu č. 5 na kino a rozsáhlé opravy Domova důchodců.
15. 6. 1989 sejmuta pamětní deska z budovy staré sokolovny a z důvodů porušení statiky budovy provedena 21. 6. 1989 demolice budovy sokolovny.
V závěru roku utvořeno i v Tovačově Občanské fórum, vycházející z celostátních aktivit a celospolečenských a politických změn v listopadu 1989.
V souvislosti s politickým vývojem po listopadu 1989 dochází i v životě města k řadě událostí a změn.
8. - 9. 6. 1990 se konaly parlamentní volby do Sněmovny lidu, Směmovny národů a České národní rady s účastí 98,13% zapsaných voličů v Tovačově.
Na 24. listopad 1990 vyhlášeny volby do Městského zastupitelstva, účast 81,6% zapsaných voličů, zvoleno 15-ti členné Městské zastupitelstvo.
Ustavující schůze Městského zastupitelstva se konala 8. 12. 1990, zvolena Městská rada a starosta města p. Vladimír Vybíral, zástupce starosty p. Zdeněk Fojt. Dle zákona ČNR 367/ 1990 O obcích jmenován tajemník Měst. úřadu - Ing. Vladimír Velický.
Koncem r. 1990 první soukromé obchody a provozovny služeb. Osamostatňuje se závod Prefa, vzniká státní podnik Prefa Tovačov a založena společnost s r. o. Topos Tovačov.
V roce 1991 nákladem 931 tis. Kč dokončena rekonstrukce domu č. 5 na kino, které zahájilo provoz 21. 9. 1991. Dokončena oprava střechy bývalé radnice a zahájena postupná rekonstrukce radnice, vč. sousedního domu č. 11, zakoupeného již dříve městem.
Provedena nová kanalizace Nádražní ulice, vč. přečerpávací stanice u zdravotního střediska.
Rozšiřuje se počet dalších soukromých obchodů, provozoven a služeb.
Střední odborné učiliště stavební od 1. 1. 1991 je samostatnou státní příspěvkovou organizací s právní subjektivitou.
Komerční banka - pobočka Přerov zřizuje na náměstí v domě č. 25 jednatelství, dále schválen záměr výstavby pobočky KB na místě bývalé budovy sokolovny.
Státní rybářství Přerov - středisko Tovačov dociluje výlov 2250 q ryb a zisk 3 mil. Kčs.
Pod záštitou starosty města se koná na podzim Mistrovství ČSFR záchranných kynologických brigád.
Počet obyvatel Tovačova k 31. 12. 1991 - již bez Oplocan - 2.638.
V roce 1992 pokračuje generální rekonstrukce radnice na náměstí, vč. fasád, dále pak ostatních domů na náměstí v majetku města, opravena a uvedena do provozu kašna na náměstí a po celém městě vybudovány bezbariérové přechody.
Kostel sv. Václava je opravován, vč. nové fasády.
Opraven můstek přes Splavskou, na kanalizační větvi C uvedena do provozu přečerpávací stanice.
17. srpna 1992 zahájena první etapa plynofikace města.
Volby do Federálního shromáždění a ČNR se konaly 5. a 6. června 1992, účast 85,69% voličů našeho města.
V Tovačově obnoveno dle nového zákona o myslivosti Honební společenství majitelů honebních pozemků - ustavující schůze 5. 12. 1992.
Od 1. 10. 1992 vzniká a.s. Štěrkovny a pískovny Olomouc - provozovna Tovačov.
V místě bývalé sokolovny byla 15. 6. 1992 zahájena a 30. 10. 1992 ukončena novostavba Komerční banky (expozitura Tovačov) - provoz zahájen 2. 11.1992.
12. 2. 1992 se sešli v Tovačově zástupci města, Památkového ústavu Olomouc, Okresního vlastivědného muzea Přerov a Okresního úřadu - referát kultury s tím, že město požádá o převod objektů zámku do vlastnictví města (jako historický majetek).
Rok 1993 je rokem vzniku nového státu České republiky - po rozdělení bývalého Československa. Ustaveny nejvyšší orgány zákonodárné a výkonné moci - parlament a vláda, prezidentem ČR znovu zvolen Václav Havel. Přijímána řada nových zákonů.
Od 1. září 1993 se úřaduje po 17 letech opět v nově rekonstruované radnici na náměstí, kde je sídlo Městského úřadu. Přízemí radnice město pronajalo České spořitelně, zadní části bude využito pro místní knihovnu. Přízemí domu č. 11 pronajalo město pro obchodní činnost (potraviny, služby).
K 31. březnu 1993 zrušeny Drobné provozovny, svoz pevného domovního odpadu zajišťuje firma SISKO z Přerova.
K 1. dubnu 1993 privatizován s. p. Prefa Tovačov na základě projektu společnosti s r.o. Topos Tovačov.
V květnu zahájena oprava hotelu "U tří králů", který byl Jednotou vrácen městu, ukončena v září 1993 nákladem 318 tis. Kč.
V závěru roku přemístěna lékárna do přízemních adaptovaných prostor domu č. 10, který je majetkem města, provoz lékárny zahájen v lednu 1994.
16. července se uskutečnily vzpomínkové slavnosti výročí prusko-rakouské bitvy u Tovačova v r. 1866, za účasti oddílů vojenských historických jednotek a Komitétu 1866.
12. listopadu 1993 vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o odstranění stavby dvora Viklic pro účely výstavby sportovního areálu společností KOMIKART.
V období červen - září provedena úprava a předláždění chodníků na náměstí.
V průběhu roku 1993 dochází k vytvoření Soukromé rolnické společnosti AGRO s.r.o. Tovačov, která začala hospodařit od 1. 1. 1994 na 900 ha zemědělské půdy.
Počínaje 1. 10. 1992 docházelo postupně k vyčleňování pozemků Zemědělského družstva Tovačov soukromně hospodařícím rolníkům, což pokračovalo i v roce 1993 a zároveň byl těmto rolníkům vydáván původně do JZD vnesený majetek - živý a mrtvý inventář, vč. majetkového podílu, který jim vznikl transformací družstva. Na zbytku zemědělské půdy hospodařilo Zemědělské družstvo Tovačov.
2. prosince 1993 byla u Okresního úřadu v Přerově zaregistrována "Nadace Tovačovský zámek", která si klade za cíl chránit unikátní historickou památku - tovačovský zámek a podporovat majitele při údržbě a rekonstrukci zámku.
V základní škole zavedeno od 6. 10. 1993 plynové vytápění.
Dnem 1. ledna 1994 přechází tovačovský zámek zpět do majetku města Tovačova.
V roce 1994 zrušen provoz Veterinárního asanačního ústavu ve Věrovanech - v těsné blízkostí katastru Tovačov.
V průběhu roku 1994 dokončena 2. etapa plynofikace města a celková úprava a předláždění náměstí; vč. výsadby javorů a travnatých ploch.
Pokračovaly práce na opravách zámku, především statické zajištění zámecké kaple a arkádového křídla, obnovení nefunkční dešťové kanalizace, obnova části střešní krytiny.
18. a 19. listopadu se konaly komunální volby - zvoleno 15 členů Městského zastupitelstva, které zvolilo pětičlennou Městskou radu.
Starostou znova zvolen Vladimír Vybíral, zástupcem starosty Václav Krajča.
6. 2. 1995 ministr kultury Pavel Tigrid děkuje představitelům Tovačova a tím i městu Tovačov za péči, která se věnuje kulturnímu dědictví.
19. 2. 1995 zemřel tovačovský farář P. Josef Macek, který působil v Tovačově více jak 30 roků. Přičinil se o opravy obou tovačovských kostelů.
UMÍSTĚNÍ
- Území obce: Tovačov
- Správní obvod 2: Kojetín
- Správní obvod 3: Přerov
- Území NUTS 4: Okres Přerov
- Území NUTS 3: Olomoucký kraj
- Území NUTS 2: Střední Morava
- Turistická oblast: 36 Střední Morava - Haná
- Turistický region: Střední Morava
Typ záznamu: Historie (archivní dokument)
AKTUALIZACE: Ivana Kociánová org. 56, 14.05.2003 v 09:32 hodin