Historie obce Bartošovice [ Historie (archivní dokument) ]

Nejstarším dokladem osídlení je sekeromlat z mladší doby kamenné, který je dnes uložen v Okresním vlastivědném muzeu v Novém Jičíně. K dalším nálezům na území obce patří hliněná nádoba, ve které byly mince a kousky stříbra. Mince patří k prvním českým grošům, které dal razit král Václav II.
První písemné prameny, ve kterých se obec připomíná, jsou z let 1383 - 1398 jako Parsdorf v souvislosti s lánem, náležícím k příborskému fojství. Vok III z Kravař, pán na Jičině a Štramberku v roce 1399 nechal napsat manželce Elišce 43 hřiven stříbra úroku na Bartošovicích. V roce 1411 pustil Lacek z Kravař Bartošovicím i Hukovicím odúmrť. Rytíř Drslav z Ochab v roce 1437 získal právo patronátní - samostatné panství. Další písemné prameny zmiňují v souvislosti s Drslavem z Ochab gotickou tvrz, pravděpodobně z I.poloviny 15.století. Stavební podobu tvrze neznáme, ani za dalších držitelů rytíře Čepla z Belku a jeho synů.

V roce 1522 odkoupil vesnici s tvrzí Zikmund Sedlnický s Choltic, za jehož přítomnosti zaznamenala tvrz další stavební rozvoj. Jeho syn Václav Sedlnický z Choltic přestavěl starou nepohodlnou tvrz do renesanční podoby, jak o tom svědčil nález zdobného kamenného portálu s letopočtem 1583. V této době je zámek zmiňován jako jednopatrová budova. Posledním Sedlnickým z Choltic na bartošovickém zámku byl Albrecht Sedlnický z Choltic. Po jeho smrti jeho manželka Anna Podstatská z Prusinovic prodala panství nejvyššímu písaři knížectví opavského Janu Felixovi Podstatskému z Prusinovic (1616) a v majetku tohoto starobylého moravského rodu panství zůstalo 150 let. Rodina Podstatských z Prusinovic se velmi rychle aklimatizovala v nových pobělohorských poměrech a na rozdíl od dalších starých rodů z Moravy neodešla, ba ani nepřišla o své majetky, naopak své postavení v zemi ještě více posílila.
Za Podstatských z Prusinovic, povýšených za zásluhy do hraběcího stavu, došlo k dalšímu přebudování zámku, tentokrát do barokní podoby. V urbáři panství z roku 1674 je bartošovický zámek popisován jako dvouposchoďový výstavný objekt s věží, dvěma pavlačemi, 11 obytnými místnostmi pro vrchnost. Areál zámku byl rozšířen o barokní budovy stáje, místnosti pro sloužící, několik zahrad se dvěma altánky. Až na jednu budovu bývalého panského dvora byly všechny tyto stavby v době poměrně nedávné demolovány a bartošovický zámek tak přišel o své staré a klasické panorama. Nezdá se však, že Podstatští z Prusinovic v Bartošovicích trvale sídlili. Přednost dávali svému rodovému sídlu ve Veselíčku, rezidenčnímu paláci v Olomouci, či byli svými úřady vázáni k císařskému sídlu ve Vídni.

Obrat v jejich vztahu k Poodří můžeme sledovat za Jana Josefa Podstatského z Prusinovic, od roku 1721 nového majitele panství. Barokní prelát, obklopený nádherou olomouckého dvora biskupa a kardinála Wolfganga Schrattenbacha, byl po část roku vázán jako kanovník k životu při kapitule v Olomouci.V roce 1737 postavil na návsi u kostela barokní faru. Ještě donedávna se zde nacházelo vyobrazení kanovníka Jana Josefa Podstatského z Prusinovic, držícího v rukou stavební plány jeho malé rezidence. Po své smrti odkázal objekt bartošovickým farářům a zdejší budova byla ještě dlouho považována za největší faru na celém Kravařsku.
Příklad uměnímilovného a rozhazovačného kardinála Schrattenbacha, vykonávajícího úřad císařova místokrále v Neapoli, přivedl kanovníka rovněž k rozhodnutí přivést do Bartošovic chov ušlechtilých tažných koní z Neapole. Zatímco kardinálův chov v podmínkách drsné Moravy poměrně rychle vyhynul, bartošovický chov koní přečkal až do sklonku století a podle tradice se mu dostalo uznání i od samotné panovnice Marie Terezie.
V roce 1766 kanovník Jan Josef Podstatský z Prusinovic umírá a Bartošovice připadly jeho synovcům, ti však o ně nejevili zájem. Jejich pozornost se soustředila ke starému rodovému sídlu ve Veselíčku, kde vzápětí zahájili nákladnou rekonstrukci zámku dle plánu fulneckého stavitele Mikuláše Thalherra.
Zámek v Bartošovicích byl v roce 1768 prodán ovdovělé hraběnce Marii Brigitě Taaffové, rozené Chotkové. Neobyčejně emancipovaná žena prožívala rušné období, jako čerstvá vdova zápasila společně se svým otcem o správu nad pohádkovým bohatstvím irské rodiny Taaffů, o její ruku se ucházel bratr zemřelého manžela, ona sama však opětovala náklonnost hraběti Josefu Emanueli Canal de Malabailu. V příštím roce uzavřeli sňatek a v roce 1771 se narodila v Bartošovicích jediná dcera Josefína Canal de Malabail. Taaffovskou historii však dodnes na zámku připomíná kamenný znak této rodiny společně s rodovou devízou, která zní: "V tomto znamení je naděje moje".

Marie Brigita i její manžel byli vyjímečnými postavami v českých zemích, vázáni byli na Prahu, Josef Emanuel zde vykonával funkci velmistra zednářské lóže, manželka vedla ženskou adoptivní lóži, udržovali však četné kontakty s Moravou a jejími obyvateli. Neméně zajímavou postavou byla jejich jediná dcera Josefína. Krásná a oduševnělá dívka byla záhy provdána za hraběte Jana Nepomuka Pachtu z Rájova. Manželství však nebylo šťastné a manželka se svým synem Karlem utekla ke svému otci do jeho paláce v Celetné ulici. Jedné z nejkrásnějších žen tehdejší Prahy se dvořili mnozí muži, vychovatel jejího syna zednář Ignác Cornova, verše jí posílal stárnoucí milovník Casanova, citové vzplanutí k této ženě zaznamenal i největší bonviván střední Evropy hrabě de Ligni. Rahel Levinová, vůdčí osobnost berlínského salónu o ní napsala: "hraběnka Pachtová je krásná, když se červená - a že se červená neustále".
Krásná Pepi však nalezla svou životní lásku v jednom z dalších vychovatelů syna Karla, v Josefu Jiřím Meinertovi. Nelegitimní vztah byl doprovázen narozením dcery Fanny a syna Hugona. Oba milenci se od roku 1816 uchylovali stále častěji v letních měsících na hraběnčiny zámky v Bartošovicích a ve Slatině. Když v roce 1833 hraběnka zemřela, odkázala zámek v Bartošovicích i s jeho zařízením svému nelegitimnímu synovi Hugovi Meinertovi. Společně se svým životním druhem Josefem Jiřím Meinertem odpočívá v malé hrobce u bartošovického kostela.
Tragická smrt Hugo Meinerta vedla jeho dvě dcery k prodeji panství do rukou Emmy Fattonové, vdovy po švýcarském továrníkovi. Její dcera Emma se provdala za Josefa Maria Aresina, císařského důstojníka a pobočníka arcivévody Albrechta. Stavební úpravy ve stylu italské novorenesance (1869 - 1877) vtiskly zámku dnešní charakter.
Po jeho smrti dalšími majiteli byla rodina Czeczowiczkova. Poslední majitel rodiny Dr. Artur Czeczowiczka opustil zámek v roce 1938 z obav před nacisty pro svůj židovský původ. S rodinou se usídlil na panství v Anglii. Po válce se už Czeczowiczkové zpět nevrátili, v roce 1948 se Československý stát s rodinou Czeczowiczkovou finančně vypořádal.

Ze všech dostupných pramenů vyplývá, že kromě lesa Borovce zůstává katastr obce po celá staletí nezměněn. Bartošovice i Hukovice byly od pradávna zemědělskou vesnicí, rozlehlé louky umožňovaly chov dobytka, ovcí i koní.
V 17. století vzniká zušlechťovacím křížením červenostrakatého skotu s tyrolskými a švýcarskými plemeny kvalitní plemeno kravařského skotu. Centrum chovu tohoto vysoce užitkového plemene byl Fulnek, Nový a Starý Jičín, Kunín a Bartošovice. V roce 1835 byla v Bartošovicích zřízena připouštěcí stanice.V roce 1873 ve Vídni na světové výstavě dobytka bylo Bartošovicím uděleno uznání a právo na chov a prodej hovězího dobytka.
Bartošovice se stávaly zámožnou zemědělskou obcí s čilým hospodářským životem.

V roce 1898 se uvádějí výměry:
orná půda	1339 ha
louky	240 ha
zahrady	59 ha
pastviny	75 ha
lesy	120 ha
a ostatní půda	41 ha

V roce 1930 v obci švýcarský mlékař Zurcher provozoval mlékárnu. K tomuto účelu byl přeložen i potok. Krmení z oderských luk a pastvin bylo základem pro kvalitní mléko na výrobu másla a sýrů. Mlékař přišel také se svou technologií výroby vysoce kvalitního másla, které bylo vyhledáváno v širokém okolí. Když se zde neprodalo, vyškvařené se pak vozilo až do Vídně. Také sýr, který byl ve velkých kolech, uvádí se velikost jako kola od vozu, byl obchodníky z okolí vyhledáván.
K lepšímu a rychlejšímu obchodování pomáhala železniční trať do Ostravy. V roce 1892 byla založena v obci Reiffeisenova záložna, dále je v roce 1897 v obci uváděno:- kontribuční záložna- řemeslné společenstvo německých osadníků- společenstvo svobodných a koncesovaných živností- C.k. pošta s telegrafním úřadem- C.k. četnické stanoviště.
V roce 1900 je v obci lékař, od roku 1924 zvěrolékař. V roce 1910 zahájená výroba vodních kol, výroba leštidel na obuv, výroba kožených částí cepů a chemických přípravků., dále se uvádí cihelna na cementové desky.
V roce 1920 založena obecní knihovna, která měla 1200 svazků.
V roce 1929 Moravské energetické závody zavedly do obce elektrický proud za 75 000,- korun, 40 % na stavbu byla státní subvence.

Původní české obyvatelstvo se následkem třicetileté války v 17. století poněmčilo (Partschendorf), přes německý charakter obce zde žila početná česká menšina. Po roce 1918 začalo českých obyvatel přibývat. Vzniká potřeba zřízení české školy.
11. 3.1923 byla uspořádána velkolepá slavnost k příležitosti položení základního kamene. Jsou-li zápisy kroniky školy přesné, pak výstavba patrové školy s plným podsklepením trvala celkem 182 dnů. V budově byl prostor pro dvě třídy, jedna místnost pro mateřskou školu, kabinet a byt pro řídícího učitele. Česká menšila pokračovala stavbou Národního domu (dnes objekt pekárny).
10.října 1938 německé vojsko obsadilo Bartošovice. Němečtí obyvatelé vítali vojáky slavobránami a na domy vyvěsili německé prapory. Po obsazení republiky Německem nepatřily Bartošovice do protektorátu, ale připadly přímo k německé říši. Na zámku sídlilo komando SS. Ke konci II. světové války bylo v obci i její blízkosti mnoho válečných zajatců různých národností. Hodně jich zde zemřelo a byli pohřbeni v místě zajateckého tábora zvaného "na Cigánce", kde byl v roce 1970 odhalen památník obětem fašismu a války.
Po osvobození v roce 1945 byl v Bartošovicích i Hukovicích proveden odsun německého obyvatelstva..Odliv německých obyvatel a návrat českých začal již v první polovině roku 1945.Obec byla osvobozovacími boji zpustošena, několik statků lehlo popelem. Bylo poškozeno přes 70 zemědělských budov a 30 rodinných domků. Počet českých obyvatel se zvyšoval, německých postupně ubývalo.

Rok	Češi	Němci
1. 1. 1946	1 150	1 085
1. 6. 1946	1 226	816
1.10. 1946	1 292	33

Nejvíc obyvatel se přistěhovalo z nedalekých hor.
Z Rajnochovic 76, Vigantic 52, Horní Bečvy 40, Velkých Karlovic 36, dále z Prostřední Bečvy , Trojanovic, Branek u Opavy, Fryčovic, Kozlovic ....

DALŠÍ INFORMACE: http://www.bartosovice.cz