Homepage

Dějiny kostela sv.Jiří v Pelhřimovech

Dějiny kostela sv.Jiří v Pelhřimovech

Ves s půdorysem blížícím se krátké lenní lánové vsi podél potoka Trója a cesty se v pramenech poprvé připomíná roku 1308, dále kolem roku 1317 a pak průběžně do nejnovější doby.
Jindřichovská pahorkatina, jeden z výběžků jesenického masívu, byla svými západními hřebeny už ve středověku hranicí osoblažské enklávy z severního koutu Opavska - okolí Města Albrechtic. Spojení Albrechtic a Osoblahy zajišťovala stezka překračující rozvodí řek Opavice a Osoblahy, pak procházena Piskořovem a klesala do údolí potoka Tróji., který sledovala až k Hrozové, kde se napojila na cestu s Krnova do Osoblahy. Stezka, mající jen místní význam, procházela asi 3,5 km za Piskořovem, dnes pustou vsí Pelhřimovy.

Ves s půdorysem blížícím se krátké lenní lánové vsi podél potoka Trója a cesty se v pramenech poprvé připomíná roku 1308, dále kolem roku 1317 a pak průběžně do nejnovější doby. Vrchním pánem osoblažska byl od podzimu roku 1248 olomoucký biskup Bruno, Pelhřimovy však získal nebo dal založit až po roce 1267, neboť ve své závěti o nich nikdo nemluví. Protože biskupství vždy patřila ½ vsi, je možné, že jde o majetek přikoupený lenníky. Kolem let 1317 až 1320 držel 8 lánů v Pelhřimovech man Mikuláš z Lešné /Nicolaus de Liesno/. Koncem 14.století se podle vsi psal manský rod, který tu sídlil i v15.století, ale lenní držba v Pelhřimovech byla roztříštěná mezi více vlastníků. Poprvé se člen manského rodu s Pelhřimov, Maczko de Pilgremsdorf, jmenuje 26.června 1370. roku 1389 měl Hanek z Pelhřimov ve vsi dvůr s 5.lány, ale mimo něj držel v Pelhřimovech 6.lánů s příslušenstvím Mikuzláš Stoš z Linhartov (nebo z Bohušova), uváděn je jako Nieclas Satosch de Gotfridinilla. Již při dělení Opavska v dubnu 14377 vystupuje Nicles mit Gotfridisdorf a zde ujde bezpečně o Linhartovy. Hanuš Gramus z Osoblahy zde vlastnil manskou rychtu. Neméně složité byly majetkové poměry ve vsi počátkem 15.století, kdy Zikmundovi z Pelhřimov zdwe patřil dvůr, krčma s 4.lány /rok 1403/, ale rychtu držel Jan Kolman z Osoblahy /v létech 1408 - 1412/. Roku 1413 vystupují v lenních knihách bratří Frank a Mikuláš z Pelhřimov, jejich vlastnictví ve vsi však není uvedeno.

V létech 1437 - 1455 měl Mikuláš z Pelhřimov zde dvůr s 5.lány. Roku 1455 získali 7,5 lánu ve vsi páni z Vladěnína /toho roku je uveden Mikuláš z Vladěnína, roku 1461 držel těchto 7,5 lánů s loukou Václav z Voladěnína. Manský rod "z Pelhřimov" ze vsi mizí před 14.2.1460 kdy lodní dvůr v Pelhřimovech získává jako léno Tomáš z Kovalovic.

Součástí vesnice byl už od středověku hřbitovní kostel sv.Jiří Mučedníka. Je situován do západní poloviny cesty, od cesty je i se hřbitovem vzdálen zhruba 40 m, takže celý hřbitovní areál nekoresponduje s rovinou domovní zástavby. Došlo tak ke zdůraznění zvláštního postavení kostela v rámci sídliště, což bylo podpořeno i oddělením sakrálního okrsku od okolní zástavby hradební zdí a příkopem, lemující hřbitov ze severu a západu. Hradba i příkop měly primárně sloužit k obraně, v níž jistě sehrál významnou roli i zděný kostel, jemuž, ale chyběla kamenná věž, která opevněné kostely často doprovázena.
Kostel je jednolodní s pravoúhlým presbytářem a obdélnou kaplovitou prostorou, sloužící později jako sakristie, po jeho severním boku. Loď je rovněž opřena třemi poměrně nízkými, k zemi kolmými silně zkosenými opěráky. Stejné opěráky na SV a JV nároží presbytiáře. Kostel je přístupný lomeným vchodem v jižní zdi lodi a přes západní barokní cihlovou přístavbu, která prodlužuje loď a nese dřevěnou zvonici. Uvnitř je plochostropý, jen kaple - sakristie má litou lomenou valenou kamennou klenbu.
Síla ohradní zdí hřbitova se pohybuje mezi 76 a 85 cm. Max dnešní šířka příkopu je 320 cm, největší nynější hloubka 145 cm, oprati přilehlému terénu.

První fázi výstavby patří zřejmě ohradní zeď kolem hřbitova (svědčíl by pro to shodný způsob zdění s kostelem) a jádro budovy - obvodové zdivo lodi, presbytáře a kaple, sakristie s klenbou. Kostel byl vystavěn z lomového kamene spojovaného písčitou maltou. Loď byla vždy plochostropá /při stavebním průzkumu byly zjištěny v podkroví, v severní zdi lodi, 2.kapsy pro uložení trámů stropu. Byly později při úpravách a srovnávání koruny zdiva zazděny cihlami. Všude jinde sahaly dozdívky níže, takže zbytky dalších kapes nebyly nalezeny, presbytář byl ještě v minulém století zaklenut. Kněžiště osvětlovala 2, možná 3 úzká a malá, půlkruhem završená okna se šikmým ostěním, /jedno okno závěru, zevnitř zazděné, se dochovalo ve východní stěně presbytáře. Zbytky dalšího jsou patrné v jižní zdi presbytáře, v její východní polovině. Horní část tohoto okna byla rozšířena a upravena na okno barokní. Není vyloučeno, že druhé barokní okno v západní části jižní zdi nahradilo původní okenní otvor. Vysvětlilo by to posunutí okna mimo středovou osu. Okna podobného, nepřesně zpracovaného tvaru měla i loď, v níž uvnitř zkosená ostění nasedala na římek vytvořenou odstupněním zdiva. To je řídce používaný způsob odhmotnění zdi, diktovaný snahou zajistit větší stabilitu a ušetřit stavební materiál. Tento ústupek pak mohl sloužit i k uchycení dřevěné tribuny, jejiž existenci však nemáme nijak doloženou. Z lodních oken se (uprostřed jižní stěny) zachovala jen jediné (zevnitř zazděné) sloužící později jako nika pro sešku. Záklenek okna uprostřed jižní zdi lodi má náběh k vytvoření lomeného oblouku. Tvar je však hrubě provedený a úhel lomu ve vrcholu chybí, ač ideální poloměry oblouku mají středy posunuté mimo střed základny o 1/6 poloměru.

Původních je i všech 5. opěráků, což dokládá provázání zdiva, posledním zachovalým prvkem nejstarší stavební etapy je vchod do sakristie, prostě vyříznutý, malý a úzký, ve vrcholu mírně lomený.

Kostel byl uvnitř zprvu pouze bíle omítnut, teprve druhotně jej vyzdobili v kněžišti nástěnnými malbami. Doposud se podařilo zjistit jen část - patrně roucha, provedeného červení a vymezeného a prokresleného černou linií a dále plochy černě a olivově zeleně. Schází jakákoliv snaha o plastičtější vyjádření tvaru a objemu hmoty. Vznik prvé fáze výstavby lze datovat zhruba do 3.čtvrtiny 13.století. potvrzoval by to půdorys a prostorové uspořádání, určité lomové klenby archaického tvaru forma dochovaných oken. Podobnou půdorysnou dispozici má velká část slezských vesnických kostelů z 13.století. Např. blízké kostely sv.Archanděla Michaela v Hrozové /cca. 1260 - 1280/ a další v oblasti Prudníka a Nisy.

Nejtěsnější analogie poskytuje pokročilejší, raně středověkých rezidují již zbavený a v prostoru výškově vyvinutější kostel v opolském Kowalowě /cca 1275 - 1285/. V Čechách, na Moravě, ale i ve Slezsku se tento typ objevil už kolem poloviny 13.století například v Michalovicích /okr. Mladá Boleslav/, Vícenicích /okr.Třebíč/ nebo v Zalosie /Grotkém/.
Pravoúhlé presbytáře se v literatuře vysvětlují redukcí raně středověkého typu a apsidou a předloženým chórem, přičemž byla apsida vynechána a spolupůsobením základního architektonického typu složeného ze 4. rovných stěn, který má zvláště v lidovém prostředí svou trvalou platnost. Značnou úlohu sehrálo navázání na podněty a německých oblastí a Polska a patrně též tradice velkomoravské architektury.

Lomení valené klenby, které bylo použito v sakristii, je reakcí na proměny velkých raně gotických staveb v širším okolí, které prostředkovaly nový sloh vesnickým kostelům. V našem případě to mohly být rostoucí městské farní chrámy v blízké Osoblaze (které však nijak konkrétněji Pelhřimovy nepoznamenaly) a Hlubčicích nebo Hlucholazích, v nichž se lomeně klenulo. Analogie poskytující klenby kaplí - sakristií kostelů v Lubojatech (okr.Nový Jičín), Úvalně - klenbě zde však chybí lom ve vrcholu, ač poloměry vyklenutí jsou posunuty mimo střed základny (nebo v Novám Jičíně - Šenově). Pro opěráky máme nejbližší tvarové analogie opět v opolském Krakově, další na presbytáři klášterního kostela cisterciánů v Honrykowě nebo kostel v Hajdnkách (Nysa).jde rovněž o navázání na impulsy nového slohu, u něhož bylo užití opěráků vyvoláno změnami v technice klenutí a vlastními tektonickými požadavky městských a klášterních kostelů. Uvesnických kostelů nelze totiž mluvit o primární technické poédmíněnosti opěráků, kostely byly malých rozměrů a v mnoha případech se obešly bez použití opěráků i když byly zaklenuty žebrovou klenbou. Hlavní oporou výše uvedeného datování našeho kostela je prolínání retardujících raně středověkých prvků /půlkruhové záklenky oken, proporcionalita stavby/ s tehdy moderními gotickými/ to je příznačné nejenom pro architekturu druhé a třetí čtvrtiny 13.století ve Slezsku, ale pro celou střední Evropu/. Rovněž obava prolomit těžké jednolité zdivo kostela většími okny, která by propustila do černého vnitřku více světla, poukazuje na jeho raný původ. Časovém zařazení první etapy stavebního vývoje by neodporovalo ani zasvěcení kostela /nelze však potvrdit, že se jedná o původní zasvěcení /sv.Jiřímu/ Wolný ve svých výpisech vizitačních protokolů z roku 1672 patrocinium zachyceno nemá. Kostel se poprvé uvádí bez udání zasvěcení v písemných pramenech k roku 1600, kdy olomoucký biskup přenechal Jaroslavu Sedlnickému v Pelhřimovech kromě dvora i patronátní práva kostela, k němuž patřila 2.pole, louka a kus lesa. Patronicium sv.Jiří patří k nejstarším v českých zemích. Už roku 921 mu byla zasvěcena bazilika na Pražském hradě, na Moravě např. první farní kostel v Přerově.

Jde o dílo místních stavitelů a kameníků, vzhledem k okolnostem vzniku, předpokládanému společenskému a majetkovému postavení stavebníka - nižšího šlechtice, se jedná o práci průměrné technické úrovně a mírně podprůměrné umělecké úrovně. Dokládá směs jisté snahy o společenskou reprezentaci a konzervativního myšlení stavebníka a nevelký umělecký rozhled stavitele. Kostel zaujímá významné místo ve vývojové řadě venkovských sakrálních staveb na Opavsku a v přilehlém regionu raných užitím opěrných pilířů relativně pokročilého tvaru a je v oblasti významným dokladem jednoho z četných způsobů fartifikace sakrálního objektu.
V pozdní gotice došlo ke stavebním úpravám kostela vyvolaným snad poškozením budovy v době obležení katolické Osoblahy vojsky Zikmunda Korybutoviče roku 1424 nebo později husity roku 1429. tehdy byla zřejmě předělána ostění některých oken a byl znovu osazen jižní vstup do lodi lomeným portálem, v jehož vyžlabeném pravoúhlém ostění byl ponechán hranatý pásek. V kněžišti byla položena dlažba ze čtvercových cihlových nezdobených dlaždic. Hranatý pásek, jaký zdobí ostění jižního vstupu se v architektuře objevuje už od druhé poloviny 14.století a pomáhá v rámcovém zařazení doby úprav kostela kolem nebo na rok 1400. maximální lapidárnost a rustrifikace forem užívaných tehdy na přestavbách velkých kostelů v okolí /např. v Osoblaze ve druhé čtvrtině 15.století/ řadí kameníka pracujícího v Pelhřimovech na zcela okrajové místo v uměleckém dění doby. Snad do téže časové vrstvy spadá zhotovení kování dveří jižního portálu a vstup do sakristie. Přehlednější časové zařazení však není prozatím možné pro nedostatek publikovaného srovnávacího materiálu. V baroku došlo k přebudování nebo zazdění oken. První polovina 19.století se pak zapsala stržením západní zdi a prodloužením kostela.

Před 2.světovou válkou byla stržena klenba presbytáře, nahrazena plochým stropem, byl odstraněn triumfální oblouk a kostel byl v kněžišti znovu vydlážděn. Byl vytyčen nový západní dřevěný kůr na místě staršího, barokního. Po roce 1945 přestal kostel sloužit svému účelu. V nedávné době byl jako objekt Státního statku Slezské Rudoltice nově pokryt.
Za zpřesnění datace počátku kostela i pozdně gotické přestavby se snažil přispět i krátkobobý archeologický průzkum, který zde procházel na podzim roku 1983. celkem byly položeny 4.sondy, označené písmeny A, B, C, D.
Sonda A - u ohradní zdí hřbitova a sonda B - v areálu hřbitova.

Nepřinesly pozitivní výsledky, veškeré nálezy bylo možno klasifikovat jako zcela recentní.
Sonda C byla umístěna uvnitř kostela v místě předpokládané původní západní zdi a
sonda D o rozměru 90 x 150 cm v presbytáři kostela, v místech bývalého oltáře - ta přinesla nejvíce archeologického materiálu. Její povrch tvořily dlaždice silné 5 cm a podlité maltou. Ty kryly cca 25 cm mocnou vrstvu světlehnědé zeminy promísené drobounkým štěrkem, obsahující zlomek zlaceného roucha , dřevěné sošky, dva polévané střepy a kousky polozetlelých desek. Následovala další podlaha na čtvercových cihlových dlaždic
rozměrů 25 x 25 x 4 cm . byly hladké, bez výzdoby a podlité vápencovou maltou o síle 0,5 - 1 cm. Dále pak až do hloubky 106 cm šla vrstva sypké hlíny, tvořící jednolitý násyp. Obsahovala keramické artofakty 14. - 15. století, části jednoduše odstupněného ostění z jemnozrného světla šedivého pískovce, zlomky kruhových skleněných okenních terčíků a mimci.
Od hloubky 40 cm se objevovaly, zpočátku sporadicky.

Od 70 cm výrazněji kosti a části lebek.
V hloubce 95 cm se pak narazilo na 2. lidské lebky, které měly rozdrcené a částečně chybějící obličejové partie. Ležely dolů a dělila je vzdálenost 4 cm. Obě byly umístěny v mělké sníženině s rovným dnem, zaříznuté do žlutohnědé kompaktní jílovité vrstvy - podlodí. Dle antropologického rozboru jde o lebku dítěte ve věku 3 - 5 let a o lebku dospělé osoby - patrně muže.

Nalezená mince koresponduje se získaným archeologickým materiálem. Jedná se o jednostraný dutý opolský haléř, s jehož ražbou bylo započato kolem roku 1482. nese městský znak, tj. polovinu kříže a polovinu nekorunovaného orla /Priedensburg 485/, na rozdíl od typu se znakem knížecím, tj. celým orlem a hlavou obrácenou vpravo a korunou naznačenou třemi body /Friedensburg 487/. Předpokládá se, že první variantu razilo zřejmě i město i kníže, druhou pouze kníže. Haléř byl ražen průběžně a v oběhu byl do poslední třetiny 15.století, jak o tom svědčí i návrh vratislavských radních v době panování krále Matyáše Korvína, že je třeba odlišit dobré staré halíře od nových špatných a nechat v oběhu jen staré. Nakonec byly ovšem vyřazeny všechny. Mince je stříbrná, její míry poněkud kolísají, neboť byla ražena po mnoho let a to v jedné mincovně. Její váha je udávaná 0,25 g a průměr 12 mm. Také náš velmi zachovalý exemplář, nevybočuje s těchto metrických údajů /váha 0,24 g, průměr 15 mm/.

Závěrem lze konstantovat, že archeologický materiál a mince tedy potvrzují stavební úpravy kostela v době pozdní gotiky, nejdříve pak po roce 1422. k jeho vzniku a počátku nemohou však říci nic podstatného.

Vysvětlivky některých pojmů :
Nika - výklenek ve zdi
Apsida - půlkruhový nebo polygonální výklenek přičleněný k hlavnímu prostoru a zpravidla
vyjádřený navenek - původně pro hlavní oltář.
Rustifikace - opevnění
Patronátní práva kostela - výsada zvláštního místa v kostela propůjčována zakladateli kostela
Recentní - existující v současné době, nynější, nový, čerstvý
Artofakt - lidový výrobek, umělý výrobek
Matyáš Korvín - uherský král 1458 - 1490
Na Slovensku postupně likvidoval hrady a tábory husitských bratříků, jejichž konec nastal 1466. roku 1468 využil uvalení klatby papežem na "husitského krále Jiřího z Poděbrad" a vydal se na dobyvačnou válku vůči Čechám a rakouským zemím. Okupoval celou Moravu a dal se korunovat na českého krále. Po smrti Jiřího z Poděbrad, kdy byl zvolen za českého krále Vladislav Jagelonský, obrátilo se Matyášovo nepřátelství i proti němu a Polsku. Až roku 1478 byl mezi nimi uzavřen mír. Morava ale zůstala připojena k Uhrám a Mataáš si ponechal titul českého krále. Po smrti roku 1490 se jeho monarchie rozpadla a na uprázděný uherský trůn se dostal český král Vladislav Jagellonský.

Zdroj:
Časopis Slezského muzea Opava 1991
Pavel Kouřil, Dalibor Prix

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 28.11.2006 v 14:03 hodin

Copyright 2000-2019 © ViditelnyMacek.cz