Homepage

Přízrak loupežníka

Vlevo od železniční tratě vedoucí do Jindřichova ve Slezsku leží vrch Šibeničník, na němž kdysi stávala šibenice v jejichž oprátce skončil život mnoha odsouzených. O jednom z nich vypráví tento příběh.
V mnoha místech, kde se Svinný potok vlévá do Petrovického potoka, stála před třemi sty léty malá chaloupka v níž bydlel místní ovčák Hans. Přebýval tu, ale jen v zimě, protože od jara do podzimu žil žil se stádem obecních ovcí na pastvinách. Pod Šíbeničním vrchem. Tam měl také postavený dřevěný srub, jehož jediným vybavením byl starý rozviklaný stůl, židle a lůžko sbité z pokřivených prken. Obden přinášela Hansovi sedlákova děvečka něco k jídlu a jinak nespatřil dlouhé týdny žádnou jinou lidskou duši. Ostatně byl na samotu zvyklý a dokonce jí měl rád. Stačilo mu povídat si se svým ovčáckým psem Lotem, který už za ta léta rozuměl i nevyřčeným myšlenkám svého pána.
Každý večer, když zahnal ovce do salaše, rozdělal Hans před srubem ohýnek, hleděl do praskajících plaménků a nahlas vyprávěl všelijaké příběhy, které v životě prožil nebo které si právě vymyslel. Měl vzácnou fantazii tento jinak prostý člověk a také jeho paměť sahala mnohem dále než k jeho narození. Své tajemství před ním neutajilo nic, co stoupalo ze země k nebesům a padalo z nebes na zem. Zvláště ho zajímaly lidské osudy, jejichž příběhy si po celý život ukládal do knihy své paměti.
"Dnes ti jeden takový příběh zase povím." pohladil Lota ovčák a když se ujistil,m že zvíře se pohodlně uložilo a zvědavě pohlédlo na svého pána, začal vyprávět :
"Víš, ani pořádně nevím, kdy se to stalo. Vlastně ani bych nemohl přísahat, že to všechno je opravdu tak, jak budu povídat" , trochu provinile zamrkal Hams na poslouchajícího psa, "ale
vždyť stejně každý příběh je dočista pravdivý jen ve chvíli kdy se odehrává. Potom mu každý vyprávěč něco odebere, něco přidá, něco zatají, něco přibájí, až ze skutečnosti ,jak říkává zdejší pan učitel, zůstane odraz v zrcadle viděný očima vypravěče. I ty můj Lote, vnímáš mou tvář úplně jinak, než ji vnímám v zrcadle já sám. A to přece neznamená, že není pravdivá. Tak poslouchej !"
Ovčák si přisedl blíže k ohni, přes ramena si přehodil houni, aby mu večerní chlad nesevřel studenými prsty záda a začal odvíjet tajuplný příběh.
"Právě tam, kde pro tmu nic nevidíš je kopec, kterému se říká Šibeniční. Je nasnadě, že jeho název nevznikl náhodou. Stála tam ještě nedávno šibenice, na jejíž konopné smyčce oprátky se zhouplo nejedno tělo provinilce. Tento smutný konec potkal i jistého lupiče Metoda, který byl jediným z deseti loupežníků přebývajících na tehdejší jindřichovské tvrzi. Zdejší zeman je vydával za své služebníky, zatímco ve skutečnosti je posílal do okolních lesů, aby při cestách přepadali kupecké vozy a pocestné. Marně houfy ozbrojenců prohledávaly lesy, všelijaké samoty a opuštěné mlýny, kde by se mohla tato banda ukrývat. Loupežníci byli postrachem celého okolí. Útočili na své oběti vždy v převlecích a s šátky před obličej, takže vlastně nikdy, nikdo nespatřil jejich tvář. Ti, kteří projížděli těmito místy častěji, už dobře věděli, že ve chvíli, kdy se ozve z lesa desatero zahoukání, je parta loupežníků nablízku a ohlašuje svůj příchod.
Tak se stalo i jednoho podzimního odpoledne, kdy po cestě k Jindřichovu jel na koni rychlý kurýr s důležitou zprávou pro zemana. To však loupežníci nevěděli. Když jeden z nich, který v koruně vysokého stromu vyhlížel blížící se pocestné., jim zahvízdnutím dal zprávu o přijíždějícím jezdci, ozvalo se vzápětí pověstné zahoukání a loupežníci se vyřítili na cestu. Obstoupili vzpínajícího se koně a Metod zakřičel : "Slez z koně a ukaž nám co vezeš ve své brašně ! A ani slovo, nebo ti podřežeme krk a to tak rychle, že nebudeš slyšet naší omluvu !"
zachechtal se Metod a sápal se po brašně, kterou měl kurýr zavěšenou přes rameno. Ten stál s ústy dokořán a kolena se mu třásla, jakoby pod ním země pukala.
Zatímco dva loupežníci odváděli koně do lesa, ostatní s hrozivě blýskajícími noži v rukou čekali, až Metod vysype její obsah brašny. Když se v prachucesty zaleskly zlaťáky a prstense zářícím červeným drahokamem, propukli loupežníci v jásot. "Nikdy nezastavíme nikoho zbytečně ! Náš loupežnický nos vždycky nasaje sladkou vůni bohatství !" volali ti ,jejichž nemytá těla měla k sladkým vůním daleko. Potom Metod nasypal lup do připraveného koženého vaku, prázdnou brašnu hodil ke kurýrovým nohám, bodře ho potleskal po zádech a pravil : "Cesta nebude o nic delší, když půjdeš pěšky. Snad jen bude déle trvat", sám se podivil svoji chytrosti a dodal : "A hlavně si přej ať se už nikdy neuvidíme !" To se ví, že nic jiného si v tu chvíli kurýr nepřál, ale jak se dozvíme později, jeho přání nemělo být splněno.
Večer se loupežníci vrátili se svým úlovkem do tvrze a protože kořist to nebyla zdaleka toho dne jediná, byla jim připravena bohatá večeře a od zemana se jim dostalo velkého uznání. Zeman díky pochybným přátelům den ode dne plnil svou truhlici, až začal přemýšlet na to, že bude muset u místního truhláře objednat další.
Když se rozjaření vínem a choulostivými historkami chystali ke spánku, někdo prudce zatloukl na bránu, "To za mnou určitě přicházejí nějaká milostnice !" zasmál se zeman a vrávoravým krokem se šel přesvědčit, kdo v tuto pozdní hodinu chce navštívit jeho tvrz. V mihotavém světle pochodní, které zazářily na veřejích brány, spatřil, jak se hlídka dohaduje s nějakým mužem dožadujícím se vstupu. Došel k bráně a žádal vysvětlení.
"Byl jsem přepaden ! Všechno mi sebrali ! Koně i peníze určitě pro tebe, pane ! Ještě, že mi aspoň důležitou zprávu, kterou pro tebe přináším, nevytloukli z hlavy !" volal muž a unaveně oddechoval.
Když zeman pohlédl na návštěvníkovu rozlícenou tvář, uvěřil mu a pozval muže dál. Přivedl je do místnosti, kterou mezitím už jeho druhové opustili, a ještě jednou si nechal vše vyprávět. Už při prvních slovech si byl jist, že muže přepadli jeho loupežníci, že si vlastně nechal ukrást svoje peníze a že kurýrův kůň odpočíval v zemanových stájích.
"Tak to je tentokrát úder vedle, zatracení lapkové !" pomyslel si, ale ani nehnutím oka nedal znát, že by měl s touto lapálií něco společného. Kurýr dovyprávěl a zkroušeně se podíval na zemana. Tak mi mohu místo darů předat jenom zprávu, ta tě, ale dozajista potěší. Pán s Dívčího Hradu tě rád uvidí na slavnostní hostině, kterou pořádá pro svou dceru a má v úmyslu najít mezi přítomnýma budoucího ženicha.
Posel nedodal, že jeho pán zve zemana také proto, že se doslechl o jeho truhlicích plných klenotů.
Ráno kurýr opustil na darovaném koni zemanovu tvrz. Zeman se začal pomalu chystat na cestu do Dívčího Hradu, ale při těch všech přípravách zapomněl na jednu důležitou věc. Povolal si Metoda a přikázal mu, ať vyzvedne ze stáje koně patřícího kurýrovi, odpočítal z truhlice ukradené peníze a vyndal ze zdobené skříňky prsten. To všechno měl Metod ještě dnes dovést do Dívčího Hradu, potom nechal stát před branou a v přestrojení rychle zmizet., aby ho nedopadla hradní stráž. Přitom ještě jednou varoval Metoda, aby o tom všem navždy mlčel.
Metod počkal do soumraku a vydal se na cestu. Byla už tma, když nedaleko Dívčího Hradu přebrodil potok a najednou spatřil před sebou hejno světlušek, které mířily přímo k němu. Světlušky se shlukly nad jeho hlavou, marně je Metod odháněl. Po každém mávnutí rukou jen trochu poodlétly a zase se po chvilce vrátily nad jeho zamaštěný klobouk. "Ech co," řekl si Metod, "aspoň mi posvítí na cestu". Vůbec si neuvědomil, že světlušky posvítili na něj. A to se
mu stal osudným.
Sotva se Metod přiblížil k hradu, uviděla jeho osvětlenou siluetu hradní stráž a stačila se připravit na příchod vetřelce. Dva z ozbrojenců šli v ústrety podezřelému nočnímu jezdci a ještě před branou ho znenadání zastavili. Metod seskočil z koně a snažil se uprchnout, ale marně. Zanedlouho už stál před hradním pánem. Začal výslech a Metod se přiznal k přepadení kurýra, ale přesto, že byl loupežník a duše nečistá, svého pána nezradil. Těžko říci, jestli tak učinil ze strachu, či z opravdové náklonnosti, kdo byl vlastně příčinou loupežných přepadení ve zdejších lesích.
Metod byl předveden před soud, před kterým své loupeže doznal. Kde však jsou jeho druhové a kde je ukryta ukradené kořist, neřekl. Poté byl odsouzen k trestu oběšením na Šibeničním vrchu.
V den, kdy byl rozsudek vykonán, dokončil právě zeman z Jindřichova poslední přípravy k návštěvě Dívčího Hradu. Loupežníky, kteří mu pomohli k bohatství, již několik dní předtím s velkou odměnou propustil ze svých služeb, a teď bez jakýchkoliv výčitek přepočítával peníze, o jejichž původu už věděl jen on sám.
Zanedlouho se opravdu konala na Dívčím hradě svatba dcery hradního pána s bohatým zemanem z Jindřichova všechno nasvědčovalo tomu, že zemanův předchozí nečestný život spolkl čas. Ale jednou se to přece jenom muselo přihodit.
Zeman se jedné noci probudil a rozespalým zrakem pohlédl do kouta místnosti, kde se na zdi, zavěšena na velkém háku v oprátce, houpala čísi uťatá hlava s šátkem přes obličej a nad ním se vznášelo hejno světlušek. Zeman vykřikl a byl si v tu chvíli jist, že viděl přízrak Metoda, který se takto přišel připomenout a zaťukat na jeho svědomí. Ráno potom našel sluha svého pána ležícího v posteli bez sebemenších známek života.
Nebylo to, ale naposledy, kdy se zjevil přízrak ozářený světluškami. Od těch dob se prý jednou za deset let, když se krajem ozve desatero zahoukání, zjevuje v okolí Šibeničního vrchu přízrak hlavy loupežníka obklopený hejnem světlušek. Nikomu neublíží, ale zlověstně varuje vyprahlými ústy, z nichž vychází dutý hlas toho, v jehož truhlici jsou ukryty nepoctivě nabyté peníze. Proto se také v tomto kraji, když na některého člověka usedla světluška, říkávalo, že svítí na jeho nepoctivost.
Ale to se nás netýká," obrátil se ovčák na svého psa, který ani nevydržel poslouchat tak dlouhé vypravování a ohlodával v psích snech velké voňavé kosti, zatím co jeho pán jej přitom škrábal za uchem. "Na nás světluška neusedne, a kdyby přece jenom, tak proto, že byla příšerně unavená," dodal šeptem starý Hans, udusil oheň a uložil se také ke spánku.

Bludný kámen - tajemné příběhy z Krnovska
Napsala : Irena Šindelářová

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.osoblazsko.cz

Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 20.05.2004 v 20:57 hodin

Copyright 2000-2020 © ViditelnyMacek.cz