Homepage

O vodnících

Když půjdeš k večeru břehem Olše a spatříš v blízkosti vody divně se chovající zvíře nebo zvláštně vypadající osobu s fajfkou, máš štěstí, ale dávej pozor... potkal jsi vodníka!

Starší obyvatelé Těšínska vyprávějí, že kdysi tyto zvláštní vodní bytosti žily ve zdejších řekách, rybnících a potocích ve velkém počtu. Někteří říkají, že vodníci jsou duchové, kteří odjakživa vládli vodní krajině; jiní, že vodníci jsou lidé, kteří nalezli ve vodě smrt. Kdysi dávno všichni lidé věřili, že člověk by neměl chodit o půlnoci k potokům, neměl by se také koupat před sv. Janem (24.6.) nebo vykonávat práce u rybníka v poledne, když zvoní zvon Anděl Páně, protože by mohl hrozně rozzlobit vodníky, kteří tropí jenom samé neplechy. Avšak vtahování lidských bytostí a zvířat do vodní hlubiny bylo vodníkům odjakživa přisouzené. Jedni topili, aby skončilo jejich pokání, druzí, neobyčejně zlomyslní, ze závisti, že nemůžou být osvobozeni, vtahovali do vody všechno, co se jen na břehu pohnulo. Dušičky utopených uschovávali v hrnečcích obrácených dnem nahoru, v řadě za sebou, v tajemné místnosti ve svém vodním sídle.

Řeka Olše, čistá, plná ryb a raků, její krásné okolí a její přítoky byly pro vodníky vysněným obydlím. Prý ještě před 1. světovou válkou byl vodnický rod na Těšínsku zvlášť četný. Vodníci žili skoro u všech zdejších městeček a vesnic.
Staří vodníci nejčastěji vystupovali v lidské podobě, měli nevysokou postavu, škaredý obličej s vyboulenými očima na neúměrně velké hlavě a dlouhé, vždy studené ruce. Nosili zelené kabátky, červené kalhoty a čepici.

Jen zřídka někdo spatřil vodnici (manželku vodníka). Ani ta nevynikala krásou a nejčastěji se ukazovala jako ropucha. Nadmíru krásné však byly dcery vodníků, které se objevovaly před půlnocí, krásně ustrojené, na vesnických zábavách a úspěšně sváděly a pak topily naivní čeledíny. Když vodníci sváděli neopatrné oběti k vodě, měnili se často v malé, bezradné, samotně si hrající děti na břehu řeky nebo v elegantně oblečené pány, kteří lákali v podvečer mladé dívky ke společné koupeli po horkém dni.

Nejnebezpečnější však byla pro člověka jejich proměna ve zvířata. Velké štiky a raci, kteří se dali lehce ulovit, holubi, kačeři nebo vydry, zajíci, veverky, prasata a také koně, dovádějící na břehu potoka, než svoji oběť vtáhly do vodních hlubin, na vteřinu měnily svou podobu ve vodnickou a zajíkajíc se skřehotavým smíchem a tleskajíc do dlaní, ji topily. Po sv. Janovi vodníci ztráceli svou zlou moc, ale nadále se zálibou strašili. Jeden sedlák, kterého ve vsi všichni považovali za nebojácného, polekaně vyprávěl, že když se jednou v noci vracel lehce opilý domů, pronásledoval ho obr bez hlavy. Jiný zase důrazně upozorňoval, aby nikdo nechodil v noci do houštiny u řeky, kde nedávno byla nalezena mrtvola utopence. Jemu se jen tak tak podařilo zachránit život. Do úsvitu nemohl najít cestu domů a pořád se ocital v místech, kde nad vodou tančili červení skřítci...

Většina lidí vodníky znala jenom z vyprávění, jen někteří znali osobně vodníka ve výslužbě, Bernarda ze Stonávky, který zanechal svého povolání a místo topit lidi pomáhal početné rodině Klimšových, veselého, ale plachého Rajzokitu ze Zebřidovic, starého vodníka Vajdu z Horní Suché, který se přátelil s čeledíny, pasoucími koně u rybníka Štyrkuli, nebo vodníka z Malých Končic, který byl vídán u Piotrovky, jak kouří fajfku.

Kupci, kteří projížděli na trh mostem přes Vislu ve Skočově, pamatovali vždy, aby zaplatili 1 grejcar mostného mýta tamnímu vodníkovi. V Brenně všichni věděli, že starý hastrman z Brennice je veliký milovník čepovaného piva z vesnické hospody a je kumpánem fojta a sedláků.

Staří lidé říkají, že četné rodiny vodníků roky žily v okolí Struměně, Pohoří, Záblatí, Návsí, Lomné a Karviné. Stávalo se, že tentýž hastrman byl viděn v různých místech na Těšínsku. Vodníci, kteří žili v jedné řece, se mezi sebou věčně hádali o místo, kde voda byla hluboká, průzračná a se spoustou ryb. Svá vodní sídla zařizovali s velkou pečlivostí a přepychem a neradi je opouštěli - jen když je vyhnali lidé.

Většina vodníků žila raději na vesnici. Bývávalo, že se někteří stěhovali z vlastní vůle do blízkosti měst. Prý nějakou dobu byl nájemníkem v Olši u Těšína darkovský vodník - převozník, který nikomu nevadil a přesídlil sem po smrti starého Ševčíka.

Rokytka z Těšína

Obyvatelé Těšína si mnohem lépe zapamatovali jiného souseda z Olše, vodníka Rokytku. Než se přestěhoval do Těšína, žil dlouhá léta se svou rodinou v řece Tyrce, pod horou Javorový. Časem se však jeho podhorské sídlo stalo nepohodlné a Rokytka se rozhodl pro stěhování. Aby se dostal do Olše, která protéká Těšínem, zaplatil sto rýnských sedlákovi, který bydlel pod Javorovým.

O půlnoci vystrašený sedlák přijel žebřiňákem k Tyrce. Než vodník naložil celý svůj majetek na vůz, přikázal přepravci, aby se neodvážil podívat za sebe. Sedlák však byl velice zvědav, co si hastrman veze do Těšína a tak se opatrně podíval dozadu. Při pohledu na hromadu ryb, raků, žab mu naskočila husí kůže, ale nedal na sobě nic znát. Vyrazili do Těšína. Vodník věděl, že sedlák nedodržel slib. Když se loučili, vodník mu řekl, aby nikomu nevyprávěl o tom, co viděl, jinak ho potká neštěstí. Vystrašený sedlák se vrátil domů a celou cestu si sliboval, že neřekne ani slovo. Doma na něho však čekala zvědavá manželka, a tak jí o všem co viděl, vyprávěl...

O několik měsíců později se sedlák vydal na trh do Těšína. Když projížděl mělkým úsekem řeky, začal se jeden z jeho koní topit. Vtom se před sedlákem, který už dávno zapomněl na Rokytku a jeho hrozbu, objevil starý známý od Javorového. Mstivě mu pohrozil prstem a řekl hlubokým hlasem, že ztratil koně, protože neuměl držet "jazyk za zuby"...

Obyvatelé Těšína ještě dlouho vzpomínali na tuto událost. Věděli, že si s Rokytkou raději nic nezačínat. Míjely roky a těšínský vodník na stěhování už ani nepomyslel. Zabydlel se v Olši a sžil se se starým, krásným Těšínem. Možná i začal mít rád jeho obyvatele, kteří se tomu zvláštnímu sousedovi snažili nevstupovat do cesty. Časem už nikoho neudivoval pohled na Rokytku, který šel s košíkem v ruce do města na nákup. Všichni byli zvědaví, jak vypadá jeho vážená manželka a hromádka dětí. Ale úzkými uličkami Těšína chodil Rokytka vždy sám.

Povídalo se, že na svou manželku velice žárlil, syny a dcery držel železnou rukou. Jednou v sobotu byla Rokytkova dcera přísně potrestána za to, že bez povolení otce odešla do města na tancovačku a k tomu se ještě vrátila domů hodně přes půlnoc. Nějaký chasník, kterému se velice zalíbila, ji doprovodil domů. Teprve u Olše si uvědomil, že krásná neznámá je vodníkova dcera, která se ho pokusila svést a pak utopit. Když utíkal, za zády slyšel jen šplouchnutí vody a dívka se ztratila. Za chvíli, když sebral odvahu, se vrátil k vodě a uviděl jen klidnou hladinu s červenou skvrnou. Byl šťastný, že si zachránil život, ale trochu litoval dívku, které otec - vodník dal doma výprask...

Kdysi v Olši žila spousta ryb. Rokytkovi se však znudila jednotvárná rybí strava. Oblíbil si masitá jídla, maso nakupoval ve zdejších řeznictvích. Řezníci si vyprávěli, že i ty nejvybíravější měšťky nebyly tak náročné, jak on. Jednou to rozčilený prodavač nevydržel, když si Rokytka neustále něco vymýšlel a zranil mu nožem prst. Vodník se vzdálil beze slova a zanechal po sobě na podlaze loužičku krve. Od této doby ho už nikdo neviděl nakupovat ve městě. Rokytka však nezapomněl na urážku. Po krátké době vylovili z Olše řezníkovo tělo...

Lidé litovali starého řezníka a nemohli vodníkovi odpustit. Pocit křivdy narůstal. Stárnoucí vodník zatrpknul a byl k obyvatelům Těšína protivný. Lidé říkali, že v noci opouštěl Olši a řádil v Bobrovce. Tahal lidi, celé noci strašil a ty neopatrné uvěznil navždy ve svém vodním království... Obyvatelé Těšína se ho začali obávat.

Matky svým dcerám vplétaly do vlasů zázračné byliny, které je měly ochránit před zlým duchem. Ti opatrnější, když šli večer přes most nad Bobrovkou, tiskli v rukou růženec nebo modlitební knížku. Věděli, že je posvěcený předmět chrání před vodníky. Přesto utopenců v Bobrovce přibývalo... Nakonec, po poradě s knězem, byla postavena u Bobrovky kaplička. To už bylo na Rokytku moc. Jednou v noci sbalil celý svůj majetek a přestěhoval se do Olše v Bohušovicích.

Olše teče jako za dávných časů. Ale bydlí tam ještě vodník Rokytka? Jestlipak někdy navštěvuje Těšín? Ověřte si to sami, ale buďte opatrní.

LOKALIZACE


Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Radka GAJDUŠKOVÁ (Beskydy-Valašsko, racr) org. 56, 17.05.2004 v 12:35 hodin

Copyright 2000-2020 © ViditelnyMacek.cz