Homepage

O těšínském kvítku

Když před několika staletími vtrhla švédská vojska do naší země, dostala se až na Těšínsko. Válečná bouře třicetileté války se nevyhnula ani městu nad Olší. Armády, které se usadily na zámku těšínských Piastovců, si zřídily za vysokými zdmi bezpečné sídlo a nakonec přivedly tento, tehdy ještě obrovský, fortifikovaný objekt, ke zkáze. Ještě dlouho po válce byly tyto ruiny neslavnou "památkou" ponechanou nepřítelem. Těšínsko se jen stěží vzpamatovávalo po hrůzách války.

Jednou, nedaleko Těšína, se ubíral cestou nevelký oddíl švédských vojáků, velice oslabených bitvou, svedenou někde u města. Postupoval velmi pomalu, protože mnoho vojáků bylo raněno. Na konci, sotva se potáceje, se vlekl mladý švédský voják. Horko a pálící rána na čele ho zbavovaly síly. Cítil, že mu s každým krokem slábne. K hrudi tiskl malý hedvábný míšek, který mu dala matka před odchodem do války. V poraněných, bolavých dlaních cítil přes látku hrudku švédské země. Vzpomínka na dalekou vlast mu dodávala naději a pomáhala zapomenout na bolest... Únava však byla silnější. Omdlel a upadl na cestu. Jeho kamarádi vojáci ani nezpozorovali, co se stalo, a šli dál.

Nedaleko od cesty, kterou prošel švédský oddíl, byl malý statek, ve kterém žila chudá rodina Zabystřanových. Jejich dcera Hanka šla právě na pole a uviděla, že na cestě něco leží. Z dálky viděla jenom tmavý tvar a tak si nebyla jistá, zda jde o člověka. Rychle se rozběhla k cestě. Když byla dostatečně blízko, zjistila, že je to nepřátelský voják. Naklonila se nad ním, otřela mu krev z čela. Uslyšela slabé dýchání a tak věděla, že ještě žije.

Neztrácela čas a běžela pro otce. Společnými silami odnesli raněného do světnice. Ošetřila mu rány a dala mu pít čaj s medem, který připravila matka. Ocet, kterým mu namazala čelo, přivedl vojáka k vědomí. Na začátku Švéd pocítil strach a stal se ostražitým - byl v cizí chalupě a měl kolem sebe neznámé lidi. Avšak na poctivých obličejích Zabystřanů uviděl srdečný úsměv a tak se zklidnil a upadl do hlubokého spánku. Zabystřanovi se rozhodli, že mu pomohou.

Ošetřovali ho, jak nejlíp uměli, ale voják každým dnem chřadl. Tři dny a tři noci spal těžkým spánkem. Když se vzbudil, byl tak slabý, že nemohl vstát z postele. Rána se nehojila. V chalupě bylo cítit blížící se smrt. Hanka celou dobu seděla u nemocného a měnila mu obvazy. Utěšovala ho slovy, kterým nerozuměl, ale které mu přinášely úlevu. Na její slova odpovídal úsměvem. I když si nerozuměli, strávili společně celé dlouhé nezapomenutelné hodiny. On jí vyprávěl o milovaném Švédsku a tesknotě za matkou, o tom, že už nikdy neuvidí svůj dům. Dívka nerozuměla jeho slovům, ale chápala jeho velký bol.

Zabystřanovi nemohli těžce raněnému pomoci. Za týden voják zemřel. Před smrtí Švéd gestem poprosil Hanku, aby vysypala na jeho hrob zem, kterou měl v pytlíčku. Ihned po pohřbu dívka splnila jeho prosbu. Míjely týdny, měsíce... Smutná Hanka se starala o hrob mladého Švéda, kterého upřímně oplakávala. Zdobila jeho hrob a zasadila na něm nejkrásnější polní kvítí. To však i přes její trpělivou péči rychle hynulo. Jaké bylo její překvapení, když časně na jaře na hrobě rozkvetl celý koberec malých, zelených kvítků, které dívka nikdy předtím neviděla. Těšínský lid tuto rostlinu nazval těšínským kvítkem.

Možná se i tobě jednou na jaře podaří najít v lesíku u Puňcovky malé, zelené kvítko. Podívej se na něj dobře. Bledě zelená rostlinka ti připomene historii o tesknotě za vzdálenou vlastí a nenaplněné lásce dvou mladých lidí, kteří si navzdory světu dovedli porozumět beze slov...

LOKALIZACE


Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Radka GAJDUŠKOVÁ (Beskydy-Valašsko, racr) org. 56, 17.05.2004 v 12:32 hodin

Copyright 2000-2020 © ViditelnyMacek.cz