Homepage

Zlatý pohár

z knihy Bludný kámen - tajemné příběhy z krnovska
napsala Irena Šindelářová


Na přelomu 15. a 16. století zahájila zemanská rodina Supů z Fulštejna stavbu gotické tvrze ve Slezských Rudolticích. Původní středověká tvrz byla v průběhu 16.století přebudována na menší renesanční zámek. Koncem 17.století za hraběte Karla Josefa z Hodic byly zahájeny rozsáhlé barokní úpravy, které pokračovaly až do druhé poloviny 18.století, kdy se rudoltický zámek stal za Alberta z Hodic významným kulturním střediskem. V dobách, kdy ještě stávala ve Slezských Rudolticích zmíněná tvrz se odehrál tento příběh.
Učedník rudoltického pekaře se časně zrána vydal na cestu. Na zádech měl nůši plnou bochníků chleba čerstvě upečených pro zemana z hradní tvrze. "Tentokrát se nedej odbýt, zeman by už měl konečně zaplatit !" volal za ním ze dveří pekař, který se nijak netajil tím, že má na zemana pořádný vztek. Už celý měsíc mu posílal chleba na dluh, protože se jako všichni obával zemanai jeho kumpánů, kteří pro ránu a drzé slovo nikdy nechodili daleko. Také se mezi lidmi vyprávělo, že to byli právě oni, kteří zapálili místní krčmu poté, kdy je hostinský odmítl obsloužit bez placení.
Učedník Marek to všechno věděl a proto byl rozhodnut, že mistrův vzkaz stejně nevyřídí. Nebude přece těm násilníkům předhazovat svou kůži ! Dost na tom, že musí každý třetí den,zatímco ještě všichni spí, šlapat přes celou dědinu s těžkým nákladem za krkem. Zejména dnešního rána Marek proklínal celý svět. Byl velký mráz a ostrý vítr ho ledovými prsty štípal do tváří, až se mu oči zalily slzami, pro které ani neviděl pořádně na cestu.
Když Marek konečně došel k rudoltické tvrzi, překvapilo ho, že brána je dokořán otevřená a stráž nikde. Vstoupil na dvůr obehnaný dřevěným plotem a zastavil se až pod obytnou věží. Všude bylo zlověstné ticho. Marek položil dlaně ke rtům a hlasitě zvolal : "Hej, je tu někdo ? Kam jste všichni zmizeli ?"
Z přístřešku pro koně se místo odpovědi ozvalo sotva slyšitelné zaržání. Mirek prudce shodil nůši se svých zad a po kamenné dlažbě se rozběhlo několik bochníků chleba. Potom se rozběhl jako by mu na uvolněných bedrech narostla křídla a zastavil se až o jeden z dřevěných kůlů vymezující prostor pro koně. Tam mu po tváří přelétl horký dech vraníka, který v tu chvíli hlasitě zaržál a vzyčil se na zadních nohou. Marek chtěl uskočit, aby jej mohutné koňské tělo neobjelo, ale stačil si jen překrýt oči dlaněmi a překulil se na záda. Kůň hlasitě odfrkl a nad Markovou hlavou zašustilo hedvábí. Potom ucítil vůni zetlelého listí a když otevřel oči, uviděl, jak se nad ním sklání jakási žena v černém splývajícím rouchu lesklém jako temná hladina tůně, v níž se odráží světlo Měsíce. Na stříbrné stuze, která zářila uprostřed alabastrového čela, se jako kapka krve pohyboval červený kamínek. Vlasy, barvou připomínající podzimní krajinu, tekly v hustých pramenech až k pasu. V hlubokých tmavých očí se zrcadlil odraz jiných světů a výraz ve tváři vypovídal o síle nadpřirozených mocností.
Tajemná žena držela v rukou zlatý pohár, z něhož vycházely obláčky bílého dýmu. "Tento pohár pohltí každého, kdo zaprodá svůj život tajemným silám," promluvila hlubokým hlasem Černá paní. "Na jeho dně leží prokletí všech dob, co vztahují ruce po klepadle brány pekel. Tajemství propastí zlatého poháru je ukryto v ďábelských touhách a snech, kterými se ubírají cesty osudu člověka. Přistup, chlapče, blíž a uvidíš něco, co ti potvrdí má slova." Žena objala dlaněmi pohár a napřáhla obě ruce před sebe.
Marek pohlédl do poháru a v chuchvalcích bílého dýmu spatřil skomírající plaménky lidských očí. V tu chvíli si vzpomněl n a to, že se ve vsi ztratilo během posledních let několik lidí, mezi nimi i pekařův soused Bernát, místní kupec, který okrádal všechny, kdo se dali, a také koželuhova žena, o níž se vědělo, že svými čáry přivolává neštěstí pod střechy domů. Ti všichni za zvláštních okolností zmizeli beze stopy a po vsi se šeptalo, že krajem chodí jakási tajemná žerna v černém, která sbírá do zlatého poháru lidské zlo.
"Vím, o čem přemýšlíš," pravila Černá paní a obrátila pohár dnem vzhůru. "Jen málokdy se rozhodnu vrátit čas a dát životu zpět, co bylo jednou odebráno.Tentokrát tak, ale učiním. Ty mi však musíš slíbit, že přesvědčíš zemana z této tvrze o tom, že povídání o Černé paní s pohárem není pohádka, ale opravdová skutečnost."
Marek ležel s obličejem zabořeným do slámy a hlasitě oddechoval. Nad ním se skláněl zarostlý muž v roztrhané haleně a zlostně mručel : "Hej vstávej ! Co tě to popadlo rozházet chleby po dvoře a jít se válet do stáje !"
Na Markovo rameno dopadla těžká ruka a hrubě jej otočila na záda. Po kopanci do stehna se spustila na chlapcovu hlavu taková hromada nadávek a klení, že ho úplně zasypala a nedovolila mu ani se posadit.
"Co hledíš jak vrána na kus špeku, copak jsi proletěl dýmem ?" zaječel zemanův strážce a ani netušil, jak daleko je pravdě. Marek se konečně zvedl ze země, setřásl z vlasů stébla slámy a jedno z nich si rozpačitě vsunul mezi rty. Nemohl se vůbec vzpamatovat a tak jen pozoroval, jak masité rty robustního chlapíka lítají od ucha k uchu a vzduch, že se taktak nečervená oplzlými výrazy poletujícím prostorem.
"Já, já jsem vás všechny viděl na dně poháru," zašeptal Marek a štípnul se do tváře, jestili sed neocitnul v dalším snu. "Co to meleš ? Proboha ten kluk se dočista zbláznil ! Nebo, že by nás v noci špehoval přes okénko krčmy, jak jsme si prolévali hrdla zlatým mokem ? Ať tak nebo onak, utíkej posbírat namrzlej chleba a hleď ještě dnes přinést takový, na kterým si nevylámeš zuby !"
Strážce se otočil a vyšel ze stáje. Marek ho následoval a potom už jen pokorně klečel u nůše a vracel do ní rozházené bochníky. Od okamžiku, kdy nůši sundal se svých zad, muselo uběhnout několik hodin, protože chleba byl skutečně tvrdý a studený jako ledové koule.
Mezitím se na dvoře sešla skupinka mužů, uprostřed niž stál strážce a svým vyprávěním o tom, co zažil před chvíli ve stáji všechny rozesmál tak, že jim i okoralé rty popraskaly. "Prý nás viděl na dně jakéhosi poháru a přitom se hrabal ze slámy, jakoby sám do sebe obrátil sud piva !" chechtal se strážce, otočil se k Markovi a pohybem ruky naznačil, že chlapcův rozum spálil mráz.
To už Marek, s pocitem, že namísto hlavy má pod čepicí kus těžkého ledu,pomalu opouštěl tvrz a vydal se na zpáeční cestu. Představa toho, jak vše pekaři vysvětlí, mu naháněla hrůzu a tak se Marek každou chvíli zastavil, aby setkání co nejvíce oddálil.
Pekař už dlouho vyhlížel svého učedníka, a když ho spatřil konečně přicházet, jeho pohled se zabodl do Markových sehnutých zad. "Co to má znamenat ? Ty se vracíš s plnou nůší ?"
vykřikl pekař.
Marek se přikrčil a začal vyprávět o tom, co se mu přihodilo. Když skončil, pohlédl na pekaře a nevěřil svým očim. Ten na místo hněvu se smutně usmál a řekl : "Znám ten příběh, Marku. I já jsem kdysi dávno potkal Černou paní. Také jsem nahlédl na dno poháru a věř mi, že od té doby mi bylo smutno, když spatřím člověka, který se postaví na měšec plný zlaťáků, aby mohl hledět na svět z výšky vlastní důležitosti, nebo toho, kdo si myslí, že svět byl stvořen jen v prostoru jeho rozumu, a muže si tedy beztrestně dělat, co se mu zlíbí. Když těmto lidem začneš vyprávět příběh zlatého poháru, zasmějí se a budou ti věřit tak málo jako pohádkám. Proto raději uschovej vzpomínku na zlatý pohár jen ve svém srdci. Černá paní stejně nikdy svůj pohár nezahodí, protože ví, že na světě je mnoho lidí, kteří si myslí, že Nejvyšší soudce je krátkozraký a zapomětlivý. A ty svým příběhem je jistě nepřesvědčíš o opaku."
O chvíli později, už toho dne podruhé, kráčel Marek s nůší plnou teplého chleba směrem k hradní tvrzi. Přemýšlel o pekařových slovech a navzdory jeho radě si umínil, že přece jenom se zemanem promluví. Tak to přece slíbil Černé paní. Když zabušil na bránu, otevřela mu rozesmátá hlídka a ptala se, jestli se mladý pán ráčí zase v jejich stáji vyspat.
Marek nechal jejich slova bez povšimnutí a vešel na dvůr, kde se právě zeman dohadoval s nějakým mužem. Když spatřil chlapce, zvolal : "Víš co ? Pojď mi říci, co se tu vlastně ráno stalo ! Mezi muži se povídá, že jsi nás viděl, jak se válíme na dně jakého si poháru ! Dna poháru jsme už viděli mnohokrát, ale že bychom je prošoupali svými zadky ? Ha - ha - ha .... ! zemanovi se mezi vousy objevily černé dásně a oči, jak je zalily tučné tváře, se stáhly do úzkých štěrbin.
"Víte, pane, přece jenom bych vám rád pověděl ten příběh, vaše citlivá duše mu určitě porozumí." Řekl Marek a na tváři drsného muže se objevil výraz shovívavosti. "No dobrá. Odevzdej mužům chléb a příjdi za mnou do mého pokoje. Tam tě vyslechnu," rozhodl se zeman a kráčel k věži.
Vítr ani nestačil odvát těžký mrak visící nad rudoltickou tvrzí, když Marek dovyprávěl příběh o Černé paní se zlatým pohárem. Zeman seděl se svraštělým čelem a zdálo by se, že přemýšlí. Během chlapcova povídání se mu stala podivná věc. Když zavřel na chvíli oči, uslyšel šustot hedvábí, ucítil vůni zetlého listí a v tom okamžiku věděl, že pochopil. Pochopil poselství Černé paní a od toho dne se mnohé v jeho životě změnilo právě tak jako v životě mnohých lidí, kterým Marek až do konce svého života chodíval vyprávět o zlatém poháru všude tam, kde člověk vztahoval na klepadlo brány do pekel.
A protože se tento příběh zrodil v lidských duší, nikdy nezemřel a cinkot kouzelného poháru se tímto krajem rozléhá dodnes. Říkalo se, že i na pozdějším rudoltickém zámku mívali jeho majitelé ve výklenku zámecké kaple zlatý pohár s bílými perličkami na dně v upomínku na tuto legendu.

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.iOsoblazsko.cz

Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 18.04.2004 v 12:11 hodin

Copyright 2000-2019 © ViditelnyMacek.cz