Homepage

Listopad 1942 - konec Zeleného kádru

Listopad 1942 - konec Zeleného kádru
Letos v listopadu uplyne téměř 60 let od tragického konce Zeleného kádru, největší ilegální skupiny našeho regionu, která podle předních historiků bojovala jako první v českých zemích partyzánským způsobem. Některým čtenářům kroměřížské "Jiskry" i "Holešovska" jsou její osudy částečně známy z některých mých dřívějších článků, ale na výzvu naší nové předsedkyně ÚV - ČSBS sestry Anděly Dvořákové, abychom naší mladé generace neustále připomínali události z bojů za svobodu, jsem napsal tento příspěvek.
Do svého archivu jsem získal kopii rozsudků hrdelních procesů s příslušníky "ZK", pochopitelně v německém jazyce, které mi ochotně přeložil pan Konečný ze Všetul. Některé z nich na závěr použiji, abyste lépe pochopili hrůznost nacistického režimu za II. světové války.
Základy "ZK" položil kroměřížský obchodník Josef Masný a tamější příslušníci Sokola, kteří se pravidelně scházeli na jeho chatě nad vesnicí Chomýž. Vedly tam zprvu vlastenecké řeči, později se přešlo na zhotovování a rozšiřování letáků s protinacistickou tématikou, plánovaly sabotáže apod. Až s příchodem Františka Vychodila z Dzebele u Konice došlo ke změně koncepce. Vychodil byl významným předákem a vlastencem tamějšího ilegálního hnutí a za tuto činnost byl pronásledován gestapem. Proto se uchýlil k Masnému, se kterým se znal z vojenské služby za čsl. mobilizace v r. 1938.
Jeho příchod znamenal pro "ZK" velký přínos. Z jeho iniciativy byla vytvořena bojová skupina a vyzbrojena puškami, pistolemi a ručními granáty. Tyto zbraně pocházely jednak z holešovských kasáren 10. hraničářského praporu a ze zdrojů bývalého okresního úřadu v Holešově. Původně byly ukryty na různých místech našeho města (stodola u Wilsonových sadů, v obchodě p. Janků, u starosty Koláčka v Dobroticích a jinde). Počet příslušníků bojového oddílu kolísal kolem 15 mužů. Ze zdrojů před nacisty zatajeného sokolského majetku (stany, pokrývky, nádobí) byl zbudován tábor hlouběji v lesích. Také byly vystavěny dva bunkry na "Kopřivné" pod kopcem "Bečka" za Ráztokou. Pro zásobování "ZK" byly zřízeny podpůrné skupiny v Kroměříži, Holešově, na Rusavě a v Rajnochovicích. Počet příslušníků "ZK" v době jeho "největší slávy" čítal asi 160 mužů a žen. Bojové akce spočívaly především v přepadávání menších skupin německých vojáků, kolaborantů a nacisticky smýšlejících členů lesního personálu za účelem získání zbraní. Destrukce a sabotáže na železničních tratích Přerov - Břeclav a Kojetín - Val. Meziříčí. Zapalování vagónů a sypání písku do jejich ložisek.
Na počátku roku 1942 usilovali oba velitelé "ZK" o splnění svého snu a tím bylo propojení velké ilegální skupiny Ostravska "Lvice" přes "ZK" na západomoravskou skupinu "Nemo" a dále přes hranice Moravy do východních a jižních Čech. Toto nemohly nacisté připustit. Když všechny jejich předcházející pokusy selhaly, změnili taktiku. Spojili všechny expozitury gestapa na Moravě, nasadili své nejlepší konfidenty v čele se zrádcem Ondryskou. Tomu se nakonec podařilo proniknout do štábu "ZK". Dne 13. 9. 1942 obklíčily policejní síly gestapy a praporu Schutzpolizei z holešovských kasáren chatu Masného nad Chomýžem, kde se právě konala porada jeho štábu. Současně byly obsazeny okolní vesnice Brusné, Hlinsko a Jankovice. Z této pasti se však štábu podařilo prostřílet a dostat se až na svou stanovou základnu. Navzdory neúspěchu se Němci nechtěli vzdát kořisti. Posléze vypátrali a zničili stanový tábor, kde získali kromě zásob i několik zajatců, kteří pro zranění nemohli uniknout. Ostatní se pokusili nejprve zmizet na Slovensko. Protože s tím nacisté počítali, hranici neprodyšně uzavřeli. Na radu Františka Vychodila se příslušníci "ZK" přemístili na Drahanskou vysočinu. Tam znovu začala na ně štvanice. Vítězné "halali" mohl oddíl Jagdkomanda vyhlásit, až když se mu podařili "ZK" obklíčit u obce Dzbele a u nedaleké osady Žleby. Když už nebylo naděje na uniknutí, volili oba velitelé Masný a Vychodil smrt z vlastních rukou, než aby upadli do rukou gestapa. Do toho však upadli někteří jejich spolubojovníci, kteří byli buď zranění a nebo nenašli odvahu jejich příkladu následovat. Gestapo krutým mučením získalo potřebné informace a během zimních měsíců počalo zatýkat i členy podpůrných skupin. Menší skupina "ZK" Míša, jejímž velitelem byl bystřický občan Karel Bubeníček, nenásledovala štábní skupinu na Drahanskou vysočinu, ale skrývala se dál v lesích kolem Rusavy a Rajnochovic. Zásluhou valašských pasekářů vydržela v krutých podmínkách až do příchodu 1. čsl. partyzánské brigády J. Žižky na podzim r. 1944 a stala se její součástí až do konce války.
Hluboce se skláním před památkou členů "ZK", asi 9 z nich padlo v boji, 46 pod sekyrou nacistického kata, zbytek trpěl v koncentračních táborech a káznicích. Díky mlčení Josefa Kresty z hájenky na Ráztoce se zachránili včetně mně tamější pasekáři, z Rusavy obchodník Jaroslav Černý, pekař Arnošt Hejátko, pekař Macůrek z Chomýže a řezník František Dostalík z Kostelce u Holešova. Zelený kádr dokázal v době nejtěžší, zejména za Heydrichiády, živit naděje, že existují lidé, kteří se nacistických vrahů nebojí a že nakonec náš národ zvítězí.
Nyní se zmíním o několika občanech z našeho města, kteří byli členy podpůrné organizace "ZK". Byli to Leopold Prusenovský, Alois Kryštůfek, Vladimír Mostýn, Lucie Letochová, Jan Tovaryš, vrchní str. Vladimír Bartošek. Prvně jmenovaní byli po krutých výsleších na gestapu později popraveni, Lucie Letochová dostala původně též trest smrti, ale po dlouhém čekání byl jí změněn na dlouholetou káznici. Zbývající čekal stejný ortel. Kdyby válka skončila pro Němce vítězně, stejně by nepřežili.
Na Rusavě svou účast v "ZK" zaplatili životy Jan a Slávek Pankovi, hajný Josef Kresta a lesní dělník Josef Pavelec. Z Rajnochovic skončili na popravišti tři bratři Měsícové a jejich oba rodiče v koncentračním táboře. K událostem té doby na Rusavě se zbývá zmínit o příslušníku čsl. paraskupiny "Bivouac" z V. Británie, Liboru Zapletalovi. Na jeho osobu se váží osudy občanů z Holešova, Prusinovice, Brusného a Rusavy až do jeho tragického konce.
Paraskupina "Bivouac" byla vysazena britským letadlem dne 27. 3. 1942 nedaleko hradu Křivoklátu v sestavě rtm. František Pospíšíl, rtm. Jindřich Čoupek a des. Asp. Libor Zapletal. Po seskoku se jich ujali vlastenci ve Slaném (sodovkář Svoboda). Přes Prahu byli dirigováni do Přerova. Tam však nenašli držitele záchytných adres. Proto se rozdělili. Čoupek se vydal ke svým rodičům do Brna, kde měl navázat spojení s některou tamější ilegální organizací. Oba parašutisté vyrazili neprodleně do svého původního operačního prostoru kolem Chřibů. Smůla se jim lepila na paty, protože se tam situace z Přerova opakovala. Držitelé adres byli již zatčeni a většina z nich v Rakousku popravena. Nezbylo jim nic jiného, než aby se Pospíšil pokusil navázat spojení prostřednictvím svého bratra, o kterém věděl, že je zaměstnán u firmy Baťa ve Zlíně. Cestou tam se zastavili v Malenovicích u spolužáka trm. Pospíšila Chvátala. Zmínil se mu o své situaci a požádal ho o pomoc. Ten mu ji přislíbil a řekl, aby se druhého dne sešli v 9 hod. dopoledne v restauraci "Tržnice" ve Zlíně, kde jim předá slíbené věci. Pak pokračovali oba parašutisté za Pospíšilovým bratrem. Na vrátnici závodu je čekalo další nepříjemné překvapení. Jeho bratr byl na dovolené neznámo kde. Nezbylo jim, než aby ve Zlíně přenocovali. Měli velké štěstí, že v tomto městě se tradičně slavil 1. máj a to se sem sjelo velké množství lidí. Tak ušli pozornosti policie, ale jen dočasně.

Když v restauraci Tržnice ve smluvenou dobu na Chvátala marně čekali, vyšli ven a padli do rukou české kriminální policie. Té popis jejich osob ještě včera předal Chvátal, který se obával, že se jedná o provokatéry.
Pospíšil se jim vytrhl a počal prchat směrem k obchodnímu domu. Když po něm počal policista střílet, složil ho Pospíšil jedinou ranou na dlažbu a zmizel v davu. Byl však také bolestivě zasažen do zadní části těla. Libor Zapletal, když se snažil vytrhnout pistoli, zakopl o obrubník chodníku a upadl. Zbývající policisté se na něj vrhli a odzbrojili ho. V tom zakvílely brzdy gestapáckého auta. Jeho posádka nasadila Zapletalovi pouta a odvezla ho do své expozitury. Započali s jeho výslechem a nepočínali si nijak v rukavičkách. I když se Libor snažil kličkovat, okolnost, že měl u sebe pistoli britského původu a falešné doklady, ho usvědčily. Bleskový telefonát na zemské velitelství gestapa v Brně tam způsobil poplach. Odtud vyslali do Zlína auto s čelnými představiteli expozitury a Zapletala vyslýchali už na zpáteční cestě. V tom pokračovali na velitelství do pozdních nočních hodin a subtilního Libora zcela zlomili. Nevydržel mučení a v hluboké depresi prozradil adresu Čoupkových rodičů, kteří byli včetně Čoupka ještě téže noci zatčeni. Až se probral z bolestí, těšil se nadějí, že Čoupek bude někde mimo domov při plnění úkolů. Tato naděje se ukázala marnou. Výslechy pokračovaly dál. Gestapo uvažovalo, co se Zapletalem. Byl sice tvárný, ale k uvažované radiové protihře s Londýnem se nehodil, protože neznal volací znaky. Pak ho vozili po velkých nádražích, zda by tam nepoznal některého z dalších parašutistů, se kterými prodělával výcvik ve Skotsku. Ani v tom neuspěli. Proto ho použili jako provokatéra v rodinách, z nichž některý člen byl v zahraničí. Tak s jedním starším gestapákem jezdili po celé Moravě. Jednou, když byli v blízkosti svého rodiště, mu navrhl, aby se s ním zastavil u jeho rodičů, kde o dobré jídlo a pití nikdy není nouze. Gestapák mu vyhověl, byl bohatě pohoštěn a ještě pro svou rodinu si odvezl pořádnou výslužku. To se pak opakovalo ještě několikrát. Gestapák slevil ze své ostražitosti a to se mu stalo osudným. Libor se v nestřežené chvíli kontaktoval se svým strýcem, který měl spojení na Zelený kádr. Ten ho instruoval na koho se má obrátit, když se mu podaří utéci. Když si gestapák po požití většího množství vína zdřímnul, Libor toho využil a zmizel. Na jeho záchraně se mimo jeho strýce podílela celá řada dalších příbuzných. Prvním z nich byl architekt Sklenář z Holešova a jeho žena, kteří na něj už čekali na nádraží v Hlinsku. Do Prusinovice ho dopravil vlastním autem bratr arch. Sklenáře, který tam měl kovárnu. Nad ní ho se souhlasem celé rodiny ukrýval a živil několik týdnů. Po atentátu na Heydricha, kdy nacisté rozpoutali peklo, nechtěl Zapletal ohrožovat své ochránce a tak požádal hospodáře, aby ho dovezl do "ZK". To vše nešlo jednorázově provést a tak ho zatím přepravil ke spřízněné rodině obchodníka Deneše v Brusném.
Denešův starší syn ho později dovedl k pekaři Hejátkovi na Rusavu. Tam však hodně navštěvovaná pekárna nebyla vhodným úkrytem, proto ho Hejátko za několik dnů předal hajnému Josefu Krestovi z Ráztoky. Ten ho nejprve ukryl v patře své stodoly nad hájenkou. Ale ani to nebylo vhodné místo. Kresta měl čtyři děti a ty mohly při svých hrách jeho úkryt objevit. Proto se rozhodl, že pro něj vybuduje bunkr na tajném místě na nedalekém kopci "Macháň". K tomu účelu potřebný materiál si opatřovali na staveništi mé rekreační chaty, kterou jsem začal stavět v dubnu 1942 se svým otcem. Brzy jsem zpozoroval, že se mi ze staveniště ztrácí nářadí, hřebíky, prkna, lepenka a další materiál, o který za války byl velká nouze. Abych přišel věci na kloub, jednoho dne jsem se na staveništi přes noc ukryl. Bylo již hodně po půlnoci, když jsem zaslechl blížící se kroky, a pak jsem proti obloze zahlédl dvě matně se rýsující postavy. Jedna z nich mi připomínala hajného Krestu a když mezi sebou vyměnili pár slov, poznal jsem ho po hlase. Nebyl jsem si jist, kdo je ten druhý a tak jsem raději zůstal zticha. Avšak hned časně ráno jsem navštívil Krestu, kterého jsem znal ze skautských táborů a ze schůzí lesáků v restauraci mého otce a chtěl jsem po něm vysvětlení včerejší události. Současně jsem ho upozornil, že když mi nevysvětlí na co materiál potřebovali, ohlásím jeho krádež na četnické stanici na Rusavě. Kresta se zarazil a pak mi řekl, že ukrývá v lese několik uprchlíků z pracovních nasazení v Reichu, pro které buduje bunkr. Slíbil jsem mu, že nejen o všem pomlčím, ale budu mu ve všem pomáhat. Což jsem od té doby pravidelně několikrát týdně plnil a dovážel ke Krestovi vše potřebné. Tak jsem se stal od té doby členem jeho podpůrné rusavské skupiny "Z. K.", na kterou Kresta Zapletala napojil, zejména na její příslušníky Jana a Slávka Pánkových i dřevaře Josefa Pavelce z Ráztoky. S nimi také Zapletal několikrát navštívil základnu "Z. K.". Libor zajel i do Brna, kde se u obuvníka Adamce setkal i se svým velitelem rtm. F. Pospíšilem, kterého přemlouval k přestěhování na Rusavu, což pospíšil odmítl. Vytýkal také Liborovi, že prozradil bydliště rodičů parašutisty Čoupka, nepohodli se a pak šel dál každý svou cestou. Od té doby se Pospíšil pohyboval dál na vlastní pěst po západní Moravě a jižních Čechách a několikrát navštívil v Brně svého strýce Adamce, který mu umožnil setkání s jeho matkou. to se mu nakonec stalo osudným, protože se mu tam na paty pověsil parašutista, zrádce Karel Čurda, který ho přemluvil na cestu do Prahy, kde ho vylákal na schůzku, kde padl do rukou gestapa. Nic mu nepomohla jeho enormní fyzická síla, ani statečnost. Po nelidských výsleších byl převezen do samotek v Terezíně, které byly pobočkou pražského gestapa, pro případ, kdyby ho ještě někdy mohli upotřebit. Nestalo se tak a proto byl asi 12. října 1944 spolu s dalšími 10 parašutisty popraven četou, které velel smutně proslulý zástupce velitele Terezína Jockcha, vrah Royko. Zrádcové z řad parašutistů Čurda a Gerik se dočkali zasloužené odměny v r. 1946, kdy byli na základě retribučního dekretu odsouzeni k trestu smrti a na pankráckém nádvoří oběšeni.
Po nešťastné neděli 13. září 1942 přemluvil Zapletal Jana a Slávka Pánkovy, aby s ním uprchli z protektorátu, kde nemají žádnou šanci k přežití přes Rakousko do Švýcarska. Tam se uvidí jak dál. Jeho přátelé s tím souhlasili, ale bylo třeba Zapletalovi, který o veškeré doklady přišel na gestapu, opatřit novou Kenkartu. Proto Kresta přemluvil svého podřízeného lesního dělníka Josefa Pavelce, aby jim dal svůj průkaz a jeho ztrátu ohlásil na četnické stanici. Stalo se tak celkem bez problémů, když uvedl, že ho ztratil při práci v lese. Po jeho získání se Libor dopustil velké chyby. I když na průkaz nalepil svou fotografii, v textu kromě přepsání jména Pavelec na Pavelič neprovedl žádné změny a to se mu, jak se později ukáže, stalo osudným. Druhé závažné chyby se dopustili oba Pánci, kteří do akce zapojili dva své známé bratry Podhradské (přezdívané Radovi), kteří byli na práci v Rakousku, odkud se často vraceli na Rusavu. Pánkové spoléhali na to, že je přes hranice převedou, jak jim slíbili. Když nastala hodina "H", nasedli v Hlinsku do vlaku a vydali se na "velkou cestu", jak jí mezi sebou říkali. Silně pršelo a když se blížili k Hruškám, kde měli všichni vystoupit, jejich průvodci řekli, že se jim nechce zbytečně moknout, že v takovém počasí nebude hranice střežená že jim alespoň převezou jejich zavazadla a počkají na ně na druhé straně v první železniční stanici. Jim nezbývalo než uposlechnout. Když do Vilensdorfu konečně dorazili, nikdo je tam a ani jejich zavazadla nečekaly.
Když svým dalším pobytem na nádraží počali budit podezření, nasedli do dalšího vlaku a odjeli do Vídně. Ani tam jejich pátrání po obou výtečnících nemělo úspěch, proto se vydali bez zavazadel a dokladů, s minimální zásobou marek z svým cílem. Neměli ani mapu, ani zkušeného průvodce, a tak byli v těsné blízkosti hranic Švýcarska zadrženi německými pohraničníky a dopraveni do věznice v Lanzhutu. Zkušený Zapletal pohotově vymyslil legendu, že jsou uprchlíci z totálního nasazení ve Viener Neustadtu, kde pracovali v Heinkelwerke. při bombardování jejich závodu a lágru jim shořely doklady i zavazadla. Psychicky to neunesli a proto se rozhodli hledat útulek v neutrálním Švýcarsku. Byli odsouzeni za pokus o překročení hranic na 3 měsíce s tím, že po odpykání trestu budou šupem posláni do svého závodu.
Z nepochopitelných důvodů se v Ladislavu Podhradském asi hnulo svědomí a jedno ze zavazadel s pro něj nepotřebnými věcmi a doklady poslal zpět na adr. Jan Pánka. Protože se nikdo na udané adrese t. času nenacházel (jeho rodiče byli již ve vězení), pošťák odevzdal balík na četnické stanici na Rusavě. Nešťastnou shodou okolností tam byli přítomni dva zlínští gestapáci, kteří jednou týdně prováděli kontrolu chat a ti podezřelý balík otevřeli. Našli tam mimo bezcenných svršků Kenkartu, se jménem Josefa Paveliče, kterého nikdo z četníků neznal, zato gestapák Urbanek si vzpomněl, že v květnu tohoto muže zatýkal ve Zlíně. Četníci podle adresy bydliště a dat zjistili, že se jedná o dřevaře Josefa Pavelce z Ráztoky. Gestapáci vzali jednoho četníka do svého auta a rozjeli se tam. Pavelce, který ležel po operaci doma, zatkli a to ostatní pro ně byla jen rutinní záležitost. Ten mučení v jejich expozituře nevydržel a prozradil, jak to ve skutečnosti bylo se ztracením Kenkarty. Gestapáci se okamžitě rozjeli znovu na Rusavu, aby tam zatkli hajného Krestu. Obsadili hájenku, manželku s dětmi zamkli do komory, aby ho nemohla varovat a počkali si na něj jak se vrátí z lesa. Vběhl jim přímo do rukou a byl zatčen. Stejně jako před tím Pavelec, byl odvezen na gestapo do Zlína a tam podroben krutým výslechům. Hajný Kresta byl však tvrdý, jako ty rusavské hory, které tak miloval. Přiznal jen to, z čeho ho Pavelec usvědčil, t. j. že od něj získal Kenkartu, ale to bylo jen na přání svého nadřízeného revírníka Smetany, který měl za manželku Němku a sám se přátelil se členy kroměřížského Oberlandrátu, kteří ho často na Rusavě navštěvovali, kde společně hodovali. Revírník chtěl prý po Krestovi, aby nějakým způsobem navázal spojení s utečenci v okolních lesích, získal si jejich důvěru a tyto informace měl předat svému šéfovi. Než všechny údaje mohlo gestapo prověřit, revírník Smetana, který byl již starý a dlouhodobě nemocný, zemřel. Jeho vdova jen potvrdila, že Krestovi velmi důvěřoval a pověřoval ho různými úkoly, např. získávání zvěře mimo povolený odstřel na hostiny, které její manžel pro Němce pořádal. Gestapáci v tom směru už dál nepátrali, to co na Krestu měli, na sekeru už stačilo. Mezitím pátrací relace po všech věznicích v Rakousku měla úspěch, protože ta v Landshutu odpověděla, že ty, kteří jsou uvedeni v zatykači, má ve vazbě. Tak si tam pro ně dojeli. Vyslýchali je nejprve ve Zlíně a pak byli zařazeni k uvězněným příslušníkům "Z. K." ve věznici v Uh. Hradišti i v Kaunicových kolejích v Brně. Libor Zapletal byl však od nich odloučen. Asi se gestapu nehodilo, aby se v soudních protokolech nevyšlo najevo, jak je Libor vodil za nos a nakonec jim utekl. Při nejbližší příležitosti byl zařazen do transportu do Mauthausenu a hned po příjezdu na jeho příkaz zlikvidován. Hajný Josef Kresta svou statečností zachránil život všem příslušníkům své podpůrné skupiny "Z. K." na Rusavě a v okolí. Zůstala po něm manželka Františka a čtyři nezaopatřené děti. Kresta, jak dokazuje výpověď jednoho ze členů "Z. K." Hrdličky (dostal jen několik let káznice a byl s ním řadu měsíců na společné cele, mlčel i tam. Zřejmě se obával, aby se nacisté nějakým, způsobem něco nedozvěděli. Na závěr svého příspěvku bych rád informoval čtenáře o tom, jak probíhaly hrdelní procesy nacistické justice a jejich nelidské metody. Pro velké množství soudních spisů a protokolů v němčině, použiji jen ty z procesu Kresta a spol.

Jménem německého národa v trestním řízení proti 1. dělníku Janu Pánkovi, z Rusavy, 12. 6. 1914 tam narozenému 2. dělníku Jaroslavu Pánkovi, z Rusavy, 3. 8. 1916 tam narozenému 3. lesnímu dělníku Josefu Pavelcovi, z Rusavy, 29. 3. 1916 tam narozenému 4. lesnímu hajnému Josefu Krestovi, z Lukovečka - Ráztoka, 11. 10. 1898 tam narozenému všichni občané Protektorátu, t. č. ve vazbě, ve věci příprav na převrat a jiné, lidový soudní dvůr prvního senátu, na základě hlavního přelíčení z 24. září 1943, za přítomnosti soudce vrchní soudní rada - dr. Jillner, předseda zemský soudní rada - ředit. Storbeck SS brigád. velitel - Bauszus viceadmirál - Willi von Nerdeck jako zástupce říšského zastupitelství: právní zástupce - Rathmayer shledal právem: Jan Pánek a Jaroslav Pánek v roce 1942, jako členové české teroristické skupiny, tak zvaný "Zelený kádr", patřící lesnímu táboru, chtěli v srpnu 1942 překročit švýcarské hranice a v cizině pokračovat v nepřátelské činnosti. Jan pánek a Josef Pavelec opatřili koncem července 1942 českému legionáři a falešnému agentovi osobní průkaz k neoprávněnému používání. Lesní hajný Josef Kresta věděl o české teroristické skupině a přesto nepodal žádné oznámení. Jan Pánek, Jaroslav Pánek, Josef Pavelec a Josef Kresta se odsuzují k trestu smrti se zbavením všech občanských práv. V trestním řízení lidového soudního dvora z 24. září 1943 proti k smrti odsouzeným Jan Pánek, Jaroslav Pánek, Josef Pavelec, Josef Kresta se souhlasem vůdce jsem rozhodl, nevyužít žádného podmiňovacího práva. Berlín, 18.října 1943 Ministr spravedlnosti: (podpis nečitelný) Vykonání rozsudku 1943 proti: 1. Jan Pánek 2. Jaroslav Pánek 3. Josef Pavelec a 4. Josef Kresta byl 29. října 1943 bez obtíží vykonán. Vykonání trvalo 4 minuty 9 vteřin. V zastoupení dr. Draht vrchní správní zástupce Ověřil: podpis nečitelný vrchní správní sekretář Berlín, 3. listopadu 1943 Vrchní říšský zástupce: (podpisy nečitelné) Drazí! (moták před popravou) Poslední odpoledne sedíme všichni čtyři pohromadě. Doufám, že žádný z Rusavy nemůže na nás nadávat, ani proklínat. Josefe, prosím Tě, o maminku se starej, jak můžeš nejlépe. To víš, já už nemůžu. Pozdravuj všechny známé, ještě jednou Hurtovy, Lukovské, Zacharovy, Vilčákovy. Psal bych více, ale už se musím připravovat na popravu. Naposled si podáme ruce s Janem, Josefy Pavelcem a Krestů. Všechno máme zakopané a nemohu se k tomu dostat. Chtěl jsem se na vás podívat, ale nešlo to. Všemu je vinen Ladislav Podhráský, tak s ním promluv. Na matčinu výživu ať dají kluci. Sbohem Slávek. Dne 29. 10. 1943 Breslau. Smrti neunikli ani oba parašutisté. Libor Zapletal byl koncem r. 1942 popraven v Mauthausenu. František Pospíšil unikal gestapu víc jak rok. Zásluhou zrádného parašutisty Čurdy byl nakonec v Praze vlákán do pasti a zatčen. Popraven byl 12. října 1944 v Terezíně. P. S. Oba jmenovaní a Jindřich Čoupek byli příslušníky čsl. paraskupiny Bivouac, která byla z Anglie vysazena počátkem dubna 1942 u Křivoklátu. Přes Slané a Prahu se přesunula do svého operačního prostoru na středovýchodní Moravu. Dne 1. května se pokusili navázat spojení ve Zlíně. Zradou byli druhého dne před restaurací Tržnice obklíčeni. Pospíšil se prostřílel a unikl, Libor Zapletal byl zatčen a dopraven na gestapo do Brna. Po tvrdých výsleších byl Zapletala donucen ke spolupráci. Po získání důvěry jednoho gestapáka, kterého podplatil a přemluvil k návštěvě svých rodičů v Zarazicích, využil další příležitosti a uprchl. Zásluhou svého strýce - řídícího učitele - se dostal do rodiny kováře Sklenáře v Prusinovicích, kde se skrýval až do atentátu na Heydricha. Po něm odešel prostřednictvím mladého Deneše na Rusavu k hajnému Krestovi. Ten ho ukrýval nejprve na půdě stodoly, pak mu zbudoval bunkr na kopci "Macháň". Materiál na tento bunkr získal ze staveniště mé chaty a tak jsem se dostal do spojení s Krestou i s ním. Oba jsem až do útěku bratranců Pánkových do zahraničí zásoboval vším potřebným. Hajný Kresta získal od dřevaře Jos. Pavelce občanský průkaz, kde změnili jméno Pavelec na Pavelič a opatřili ho novou fotografií parašutisty Zapletala. Pavelec ohlásil četníků, že průkaz ztratil v lese. Vše vyšlo najevo, když trojici uprchlíků dopadli až u hranic Švýcarska a předali je gestapu. To pak zatklo nejprve Pavelce a ten nevydržel (v pooperačním stavu) těžké výslechy a prozradil jako iniciátora Krestu. Ten všechna mučení vydržel a nic dalšího neprozradil. Proto k dalšímu zatýkání na Rusavě už nedošlo. M. Neumann

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Holesov.cz

AKTUALIZACE: Ladislav Hollý (archívní záznam) org. 56, 18.02.2004 v 22:13 hodin

Copyright 2000-2019 © ViditelnyMacek.cz